Všechno pěkně propojené jako dálnice mezi Brnem a Vídní

Odpočítáš si sedm týdnů. Od chvíle, kdy přiložíš srp ke stojícímu obilí, začneš počítat sedm týdnů. Pak budeš slavit Hospodinu, svému Bohu, slavnost týdnů. Dáš dobrovolně podle své možnosti z toho, v čem ti Hospodin, tvůj Bůh, požehná. A budeš se radovat před Hospodinem, svým Bohem, na místě, které vyvolí Hospodin, tvůj Bůh, aby tam přebývalo jeho jméno, ty i tvůj syn a tvá dcera, tvůj otrok a tvá otrokyně, lévijec, který žije v tvých branách, i bezdomovec, sirotek a vdova, kteří jsou mezi vámi. (Deut 16,9-11)

Julinka je dneska na světě už sedmou neděli. Slavnost týdnů v našem rodinném pojetí proběhla tak, že jsme se s ní radovali mezi příbuznými, z nichž mnohé viděla poprvé. Za jediný víkend se stihla vidět s oběma babičkami a jediným dědečkem, se dvěma prababičkami a dvěma pradědečky a také se svou nejstarší praprababičkou, jejíž jméno nosí. Ode všech si odnesla požehnání a jako tatínek ji musím pochválit za vzorné chování. Strávila taky první noc mimo domov v neznámé postýlce a… spala celou noc jako veverka.

Babička Maruška nám na mé přání vyprávěla, jak těsně před tím, než se poprvé vdala, chodila se synovcem Konstantina Biebla Petrem Vodseďálkem, který se pak zabil v letadle. Já jsem si přes víkend přečetl Bieblova Nového Ikara. A tam jsem v reminiscencích na světovou válku četl Tady je to na Piavě! a jinde neumí nazpaměť báseň od Jaroslava Vrchlického (myšleno skvělou báseň Stín). A tak se mi přes babičku spojily moje poslední záměry: poetické pásmo k 60 letům od Bieblovy sebevraždy (listopad 11), poetické pásmo ke 100. výročí smrti Jaroslava Vrchlického (září 12) a expedice do Itálie na Piavu, do Alp kolem Gardského jezera, do Umbrie a až na jih k Neapoli (srpen 13).

A v noci na dnešek jsem začal skládat báseň o Brně. Když jsem poprvé byl v Brně, byl jsem školkou tvarované dítko, a cestou tam jsme se stavovali někde na Vysočině u příbuzných, kde jsem čas s ještě mladšími sestrami trávil na zahradě mezi králíky, slepicemi, prasetem a krávou. Když jsme pak večer dorazili do Brna k tatínkově dávné lásce Alence, jejíž jméno dalo jméno starší z mých dvojčecích sester (maminka asi souhlasila, protože v její rodině pár Alen taky bylo), ta druhá ze sester, Ivanka, se celá osypala. Zjistilo se to samozřejmě při koupeli. Holky pak už byly v pyžamech a vaně jsem začal kralovat já. Slyšel jsem z předsíně maminku, jak říká tatínkovi: „Nemá to ta holka od toho dobytka?“ Z koupelny se ozval můj zadumaný a přesto sebevědomý hlásek: „Ale já žádný osypky nemám!“ Tak o tom ta básnička není, je do soutěže, tak to je pro vás i pro porotu překvapení. A té dálnice se snad taky někdy dočkáme.

Zatím tu básničku slyšela jen Julinka. A reakce?