Učili jsme se ve škole, že Hrabal vynalezl pábení, resp. první o pábitelích psal a sám prvním pábitelem byl. Proto mě trochu zarazilo, když jsem při četbě korespondence Františka Hrubína a Václava Černého už od roku 1949 tohle slovo četl v každém druhém třetím dopise. Vždyť tehdy ještě Hrabal vůbec nepsal!
Narazil jsem potom ve vysvětlivkách na Hrubínův článek s názvem Pábitelé z Literárních novin vydaných 14. března 1964, kde se vše vysvětluje:
V jakémsi starém týdeníku z časů Franze Josefa bylo slovo pábení pohřbeno skoro čtyřicet let. Ten týdeník, který jsem potom někam zašantročil, přinesl mi Kamil Lhoták. Společně jsme v něm s nadšením listovali, obrázky a obchodní inzerty nám připomínaly naše rané dětství z desátých let tohoto století. Přišli jsme tam také na zajímavý fejeton, který s velkou úctou vzpomínal na poslední léta jednoho z největších českých básníků a uváděl tuhle drobnou příhodu: Jednou prý si básník, to už byl těžce churav, zapálil svou padesátou či šedesátou cigaretu toho dne a řekl: „Tohle pábení mi škodí!“ a cigaretu odhodil. Dnes bychom byli jistě opatrnější, ale byli jsme ještě mladí hoši, šlo nám na čtyřicítku, a tak jsme básníkovo přeřeknutí komentovali s trochu krutým humorem a začali jsme při různých příležitostech toho slova užívat, až nám bylo běžné jako kterékoli jiné obyčejné slovo, a po nás Jan Rychlík, Emanuel Frynta a další přátelé.
Opakuji, šlo nám teprve na čtyřicítku, a proto jsme si troufali: o starších lidech, o těch, kterým bylo přes padesát a více, jsme říkali, když se něčím podivínským zabývali, že pábí. A kdo pábil, byl samozřejmě pábitel. Později jsme tím slovem označovali podivínskou činnost vůbec, nebo zálibu, která se třeba jen trochu vymykala normálu, bez ohledu na… vábitele: kdo se zamiloval, ten byl podle nás zpábenej; zpábenej byl i ten, kdo se přes míru napil; vábitelé byli sběratelé známek, motýlů, rybáři. Nakonec každá práce, každá hra, do které jsi se pustil s bláznivou chutí, byla pábením: i děvčátka, která na jedné noze do únavy hopsala ve čtvrecích nakreslených křídou na špinavý asfalt, pábila.
Nevím, kdy Bohumil Hrabal slyšel to slovo poprvé, nevím od koho, zdali od Ladislava Fikara nebo Jiřího Koláře, ani nevím, v jakém smyslu bylo před ním řečeno, ale fakt je, že v něm našel zalíbení a dal mu další rozměr. Tak slovo, které před padesáti lety vyšlo jedenkrát z úst Jaroslava Vrchlického a jedenkrát se za tu dobu objevilo vytištěné, a které my jsme o desítky let později z hravosti vyslovili stokrát za den a tisíckrát ho užili v dopisech, Hrabalovou novou knížkou vešlo do krásného písemnictví. Ať se Ti, příteli Hrabale, dál dobře a s úspěchem pábí! František Hrubín
Proto až vám zase budou něco podobného tvrdit ve škole, opravte slušně pana učitele nebo paní učitelku a řekněte, že prvním pábitelem byl Jaroslav Vrchlický. A jako bonus můžete zarecitovat jeho Baladu o hovně.
Narazil jsem potom ve vysvětlivkách na Hrubínův článek s názvem Pábitelé z Literárních novin vydaných 14. března 1964, kde se vše vysvětluje:
V jakémsi starém týdeníku z časů Franze Josefa bylo slovo pábení pohřbeno skoro čtyřicet let. Ten týdeník, který jsem potom někam zašantročil, přinesl mi Kamil Lhoták. Společně jsme v něm s nadšením listovali, obrázky a obchodní inzerty nám připomínaly naše rané dětství z desátých let tohoto století. Přišli jsme tam také na zajímavý fejeton, který s velkou úctou vzpomínal na poslední léta jednoho z největších českých básníků a uváděl tuhle drobnou příhodu: Jednou prý si básník, to už byl těžce churav, zapálil svou padesátou či šedesátou cigaretu toho dne a řekl: „Tohle pábení mi škodí!“ a cigaretu odhodil. Dnes bychom byli jistě opatrnější, ale byli jsme ještě mladí hoši, šlo nám na čtyřicítku, a tak jsme básníkovo přeřeknutí komentovali s trochu krutým humorem a začali jsme při různých příležitostech toho slova užívat, až nám bylo běžné jako kterékoli jiné obyčejné slovo, a po nás Jan Rychlík, Emanuel Frynta a další přátelé.
Opakuji, šlo nám teprve na čtyřicítku, a proto jsme si troufali: o starších lidech, o těch, kterým bylo přes padesát a více, jsme říkali, když se něčím podivínským zabývali, že pábí. A kdo pábil, byl samozřejmě pábitel. Později jsme tím slovem označovali podivínskou činnost vůbec, nebo zálibu, která se třeba jen trochu vymykala normálu, bez ohledu na… vábitele: kdo se zamiloval, ten byl podle nás zpábenej; zpábenej byl i ten, kdo se přes míru napil; vábitelé byli sběratelé známek, motýlů, rybáři. Nakonec každá práce, každá hra, do které jsi se pustil s bláznivou chutí, byla pábením: i děvčátka, která na jedné noze do únavy hopsala ve čtvrecích nakreslených křídou na špinavý asfalt, pábila.
Nevím, kdy Bohumil Hrabal slyšel to slovo poprvé, nevím od koho, zdali od Ladislava Fikara nebo Jiřího Koláře, ani nevím, v jakém smyslu bylo před ním řečeno, ale fakt je, že v něm našel zalíbení a dal mu další rozměr. Tak slovo, které před padesáti lety vyšlo jedenkrát z úst Jaroslava Vrchlického a jedenkrát se za tu dobu objevilo vytištěné, a které my jsme o desítky let později z hravosti vyslovili stokrát za den a tisíckrát ho užili v dopisech, Hrabalovou novou knížkou vešlo do krásného písemnictví. Ať se Ti, příteli Hrabale, dál dobře a s úspěchem pábí! František Hrubín
Proto až vám zase budou něco podobného tvrdit ve škole, opravte slušně pana učitele nebo paní učitelku a řekněte, že prvním pábitelem byl Jaroslav Vrchlický. A jako bonus můžete zarecitovat jeho Baladu o hovně.
Žádné komentáře:
Okomentovat