Václav Jamek napsal hezkou studii o homosexualitě v literatuře. Jedna myšlenka z úvodu je v ní natolik zajímavá, že se o ni musím podělit, a to hlavně proto, že z téhle stránky jsem na téma gayů a lesbiček do té doby nenahlížel.
Jistě, homosexualita nemá podíl na základním důsledku a funkci sexuálního utváření člověka – na materiálním předávání života. To však neznamená, že je v ní rozvrácen a popřen podstatný, složitý vztah, který v „dialektice lásky, života a smrti“ svazuje sexualitu s konečností našeho bytí. V situaci, kdy neúnosná plodivost lidstva začíná život spíše ohrožovat – snižuje přinejmenším hodnotu lidského jedince, a tím i hodnotu předávaného života a závažnost smrti, jejichž dogmaticky jednoduchou posvátnost si dál troufáme hlásat – připomíná homosexualita dvojznačnost tohoto vztahu: totiž že předávání života není automaticky hodnotou, nýbrž slepou silou, které vyžaduje zlidšťující vůli k životu důstojnému – vůli často podněcovanou pobouřením nad holým lidským údělem. Obtíže s přijímáním lidského údělu – i tak bývá homosexualita vykládána – jsou ovšem jedním z nejvlastnějších rysů tohoto údělu samotného, jedním z rozlišovacích znaků lidství. Na nerovném měření právě této charakteristiky se zakládá veškerá licoměrnost, která po věky homosexualitu stíhá.
Nemusí jít jen o homosexualitu: v současné době dospěl tento licoměrný pohled na lidský úděl např. k zobecňujícím teoriím o „deprivantech“ čili všemožně „poškozených“ lidech, kteří vnucují svou poruchu jinak zřejmě od přírody harmonické společnosti, a stávají se tak původci všech společenských neřádů. Tyto teorie, které se v podstatě zakládají na klasickém pojetí psychopatií, terminologicky přechýleném do polohy paranoidně dramatizovaného sci-fi thrilleru (deprivanti stejně jako mutanti či replikanti jsou jen odrůdy vetřelců ohrožujících lidstvo) v neméně paranoidní a zcela nemístné (totiž redukcionistické) sociologické aplikaci, jsou prachsprostě protofašistické konstrukce: zdánlivě liberální koncept individuální zodpovědnosti zavádějí tam, kde ještě platit nemůže – protože deprivace je jedna z mála věcí, kterou si člověk rozhodně nezpůsobuje ze své vůle a svobodným rozhodnutím -, takže oběť nejen může za to, že je oběť, ale měla by být kvůli tomu postihována a vyřazováa (neboli dál a dál deprivována) po celý svůj život. Společnost by pak měli nejspíš ovlivňovat pouze šťastně vyvážení lidé bez šrámu, bez tváře, bez příběhu a bez osudu…
Václav Jamek, O prašivém houfci (2001)
Jistě, homosexualita nemá podíl na základním důsledku a funkci sexuálního utváření člověka – na materiálním předávání života. To však neznamená, že je v ní rozvrácen a popřen podstatný, složitý vztah, který v „dialektice lásky, života a smrti“ svazuje sexualitu s konečností našeho bytí. V situaci, kdy neúnosná plodivost lidstva začíná život spíše ohrožovat – snižuje přinejmenším hodnotu lidského jedince, a tím i hodnotu předávaného života a závažnost smrti, jejichž dogmaticky jednoduchou posvátnost si dál troufáme hlásat – připomíná homosexualita dvojznačnost tohoto vztahu: totiž že předávání života není automaticky hodnotou, nýbrž slepou silou, které vyžaduje zlidšťující vůli k životu důstojnému – vůli často podněcovanou pobouřením nad holým lidským údělem. Obtíže s přijímáním lidského údělu – i tak bývá homosexualita vykládána – jsou ovšem jedním z nejvlastnějších rysů tohoto údělu samotného, jedním z rozlišovacích znaků lidství. Na nerovném měření právě této charakteristiky se zakládá veškerá licoměrnost, která po věky homosexualitu stíhá.
Nemusí jít jen o homosexualitu: v současné době dospěl tento licoměrný pohled na lidský úděl např. k zobecňujícím teoriím o „deprivantech“ čili všemožně „poškozených“ lidech, kteří vnucují svou poruchu jinak zřejmě od přírody harmonické společnosti, a stávají se tak původci všech společenských neřádů. Tyto teorie, které se v podstatě zakládají na klasickém pojetí psychopatií, terminologicky přechýleném do polohy paranoidně dramatizovaného sci-fi thrilleru (deprivanti stejně jako mutanti či replikanti jsou jen odrůdy vetřelců ohrožujících lidstvo) v neméně paranoidní a zcela nemístné (totiž redukcionistické) sociologické aplikaci, jsou prachsprostě protofašistické konstrukce: zdánlivě liberální koncept individuální zodpovědnosti zavádějí tam, kde ještě platit nemůže – protože deprivace je jedna z mála věcí, kterou si člověk rozhodně nezpůsobuje ze své vůle a svobodným rozhodnutím -, takže oběť nejen může za to, že je oběť, ale měla by být kvůli tomu postihována a vyřazováa (neboli dál a dál deprivována) po celý svůj život. Společnost by pak měli nejspíš ovlivňovat pouze šťastně vyvážení lidé bez šrámu, bez tváře, bez příběhu a bez osudu…
Václav Jamek, O prašivém houfci (2001)
Žádné komentáře:
Okomentovat