(jde o intuitivní přebásnění básně Resan, jelikož švédsky vládnu ještě o trochu mizerněji než norsky; a norsky neumím vůbec)
Na stanici metra.
Tlačenice mezi reklamními tabulemi
a mrtvolně civějícími zářivkami.
Souprava dorazila na čas
a nabrala tváře a aktovky.
Nastala tma. Seděli jsme
jako dobytek převážený
ve vagónech na jatka.
Ztísnění, zasnění, nesvobodní.
Ve stanicích pod úrovní mořské hladiny
napospas temnotě temné až k zalknutí.
Lidská hmota se pohybovala sem tam
smutně a tiše.
Souprava vezla
svršky a duše.
Oči poletovaly ve všech směrech,
když jsme projížděli skrz na skrz vysokou horou.
Žádná změna.
Ale jak jsme se přiblížili k povrchu,
zaslechli jsme čmeláky bzučet na svobodě.
Vystoupili jsme na zemskou kůru.
Krajina rozepjala křídla
a vše se pod námi rozlilo do prostoru,
náhle tak rozlehlé a zelené.
Všude kolem nástupišť
rostla kukuřice.
Konečná stanice! Nevystoupil jsem
a jel až za konečnou.
Kolik těch stanic bylo? Čtyři,
pět, jen ztěží víc.
Domy, silnice, nebesa,
modré fjordy i horské hřebeny
měly svá okna dokořán otevřená.
Žádné komentáře:
Okomentovat