Když se v Lounech Věruška s mou sestrou Alenkou courali po buticích na Pražské, my jsme s Julinkou obcházeli knihkupectví. Nejdřív jsme zjistili, že antikvarát pana Vejrážky už není tam, kde vždycky byl. Pan antikvář se odstěhoval do Černčic a přidal si do agendy ještě Galerii Emila Juliše. Tam se vydáme příště. Nyní jsme mohli jen do dvou obchodů, kde mají knihy nové a mezi nimi jsme našli čtyři přírůstky do naší knihovny. Julinku naše knihovna fascinuje, Věruška tvrdí, že je v tranzu z rytmu hřbetů, já že z té moudrosti za nimi.
Jednou z těch knih je zdánlivě učebnicová příručka Jak číst film Jamese Monaca (kupodivu na české wikipedii bohatěji rozveden než na anglické či německé), ale jen prolistováním těch sedmi stovek stran jsem získal spoustu vědomostí, které bych marně sháněl jinde. Moc mě zaujalo jedno srovnání.
Musím si přiznat, že je to u nás ještě v pokročilejším stadiu. Nemáme televize, ale máme počítače. Já za tím svým trávím moře času, po který místo abych koukal do očí své ženě a dceři, koukám na jejich fotografie. Jinak transformuju své počitky a prožitky do textu jako je tento. Měl bych se zamyslet.
Jedna z těch dalších knih je Herecký zápisník Karla Högra. Je uveden krédem z roku 1961. Již před padesáti lety mého oblíbeného herce trápila myšlenka, která by mohla být i mou nadějí:
Chtěl bych odcházet do věčné noci ne jako pohodlný divák, ale jako člověk pracující do poslední chvíle. Nechtěl bych končit život jako bývalý člověk.
Žádné komentáře:
Okomentovat