Nevzpomněl jsem si na Karla Jaromíra Erbena před čtrnácti dny, kdy se slavilo 200. výročí jeho narození, tak jsem si ho připomněl teď o víkendu v Lounech, kde jsem Julince přečetl několik pohádek pro nejmenší z Kytice pohádek, kterou vydal Albatros v roce 1980 a my ji máme obalenou v televizním programu z roku 1985 – ten na mě působil stejně hrůzostrašně jako ty pohádky. Paradoxem tohoto vydání je, že předmluvu k němu napsala Marie Majerová, tehdy již 13 let po smrti, která v ní vyzdvihuje především Erbenův jazyk, jenž, jak se dozvíme v doslovu editora, vůbec nebyl zachován a byl upraven, aby mu moderní děti rozuměly. Julinka, zdá se, rozuměla moc dobře a celá vyděšená nenažraným otesánkem a jezinkami spolu s velkoformátovými kresbami Antonína Strnadela spala devět hodin v kuse.
Já jsem naopak nemohl usnout, protože jsem stále musel myslet na kohoutka a slepičku. Nešlo mi do hlavy, že kohoutek, který v pohádce přece nutně musí zosobňovat mužský princip, poté, co se s ním slepička rozdělí o svůj oříšek, chce oříšek, který našel on, jen sám pro sebe. A pak celá ta řada těch sobců, od studánky, přes švadlenku, ševce a svini až po louku! Jediná slepička z toho vychází se ctí, no a pak nebe, které sešle louce rosu zcela zdarma, zřejmě v rámci nějaké vánoční akce. Koukal jsem ještě do Němcové, tam se sice pojídají jahody, ale zápletka je stejná, jen s tím rozdílem, že kohoutek, než mu ta slepice donese něco k pití, chcípne. Naštěstí jsem ještě našel verzi od bratří Grimmů, kde se o oříšek nepodělí slepice, které je to, přiznejme si to, víc podobné. Jak už je to u Grimmů pravidlem, slepička nejen chcípne, ale když ji kohoutek chce odvézt do hrobu a svolá si na to půl lesa, cestou se všechna zvířátka utopí v potoce. Kohoutek slepici pohřbí sám a uvzlyká se na hrobě k smrti.
Nakonec jsem tedy rád, že jsem sáhl po tom Erbenovi, ta jeho verze je tak akorát, jen jí teď vyprávím Julince pod upraveným názvem, který jsem dal i do titulku. Dnes jí ale budu vyprávět o tom, jak pan Erben třel bídu s nouzí, zdědil po mamince tuberu a umřel. Stalo se tak před 141 lety. A neplakej, víš, kolik sesbíral pohádek?
Nakonec jsem tedy rád, že jsem sáhl po tom Erbenovi, ta jeho verze je tak akorát, jen jí teď vyprávím Julince pod upraveným názvem, který jsem dal i do titulku. Dnes jí ale budu vyprávět o tom, jak pan Erben třel bídu s nouzí, zdědil po mamince tuberu a umřel. Stalo se tak před 141 lety. A neplakej, víš, kolik sesbíral pohádek?
2 komentáře:
Nerozumím. Proč je slepici víc podobné se nepodělit? Nebo ženskému principu je podobné se nepodělit?
Buď je brzy, nebo mi odumírá šedá kůra mozková.
Byla to samozřejmě legrace - hra na mužský princip! Kdybych měl mluvit vážně, tak si myslím, že je to podobný spíš tomu kohoutovi;)
Okomentovat