Moje Praha 2008

Moje příspěvky tento týden budou asi dost neuspořádané, jelikož jsem zase po roce v Praze na kurzu češtiny pro cizince a podnětů k zamyšlní je více než dostatek a času na jejich zpracování naprostý nedostatek.

Spím jako správný Slávista nedaleko nového Edenu (za pár dní jsou tu R.E.M., tak jsem si dneska vzpomněl na jejich písničku, která se jmenuje česky Kohoutek a už je i na youtubku).

Včera jsem si před spaním četl v Týdnu o Kafkovi a jeho výletech a zájezdech mimo Prahu. Nejvíc mě samozřejmě zaujal jeho pobyt v Siřemi u Žatce, o kterém už něco vím od Věrušky. Pobýval tu v roce 1917 u své sestry a rozcházel se tu se svojí snoubenkou Felicí Bauerovou. Prý se mu v jeho pokoji rozmohly myši, a když na ně sestra nasadila kočku, tak se z přežrání pozvracela.

Kočka mě zbavila myší, ale kdo mě zbaví kočky, posteskl si tenkrát Kafka.

Ráno jsem zjistil, že v Praze není kámen na kameni, alespoň ne tam, kam jsem měl namířeno. Všude staveniště, tramvaje nejezdí ty, co jezdívaly, lítek na 5 dní stojí půl litru oproti loňským 320Kč za 15 dní. Sraz nebyl na Kajetánce, kde bývá každý rok, ale v hotelu Pyramida. Aspoň že ti moji cizinci zůstali stejní a stejně dobří. Letos se o ně podělím s Terezkou, myslím, že budou rádi za změnu. Jsem šťastný jako blech, utrousil dneska Mike, když si přečetl horoskop na týden, co tu bude trávit. Vysvětli jsem mu, jak se to má s rody u zvířat, že často mají jen jeden rod a samičky nebo samečkové prostě ostrouhají (jako třeba u hada). Zítra jsem se tedy rozhodl brát přirovnání. Hluchý jako poleno a bystrý jako rys, s tím se v Čechách neztratí.

Po výuce jsem se byl podívat po antikvariátech. V mém oblíbeném v Týně jsem si spoustu knih spíše prohlédl než koupil, protože kdybych si koupil ty, co jsem si se zájmem prohlížel, musel bych od cizinců vybírat ještě nějaké poplatky jako v ordinaci. A navíc jsem dnes měl na paměti úryvek z rozhovoru s Ivanem Medkem, kde tvrdí, že jej František Halas naučil nezahlcovat se zbytečnými knihami, které člověk nepřečte. A tak jsem koupil jen pět knih a nechal jsem tam i Březinovy Ruce, i když mě ta moje svrběla, neboť byly vydány v Bloku v roce 1965 s ilustracemi do Mikuláše Medka, Ivanova bratra. Z těch co jsem tam nechal jsem se dověděl například, že Prašné bráně se dřív říkalo brána sv. Ambrože.

To mám na Praze rád, že ať jsem tu jak dlouho jsem, vždycky objevím dobrou stovku nových pokladů, a to znamená, že i kdybych je snad začal mít z většiny objevené, že je začnu zase po stovkách zapomínat. Tak jsem dnes znovuobjevil rodiště Karla Škréty a obchod se střižním a galanterním zbožím Kafkova otce Hermanna - o dopisu otci jsem se tu nedávno šířil, včera jsem v tom článku zjistil, že ho Kafka napsal v Želízech u Liběchova.

Úplně netušené věci jem objevil uvnitř kostela sv. Jakuba. Jednak úžasný náhrobek Václava Vratislava z Mitrovic, který je zdoben sochami Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa - a mezi nimi je i signovaná socha boha Chronose, takže bude zajímavé srovnat ji s tou cítolibskou od Brauna, která mě v dětství strašila. A nedaleko toho náhrobku jsem objevil oltář 14 sv. pomocníků. Nedalo mi to a po dlouhé době jsem se pomodlil k Panence Marii, mé ochránkyni. Ve čtvrtek je v kostele varhanní koncert, tak jestli mi nebude tak mizereně jako dneska, docela bych se šel podívat.

Koukám, že článek začíná být dlouhý jako Lovosice, a tak je na čase skončit. Zakončím to vzkazem pro nás stopaře. Koupil jsem si totiž dneska Mladou frontu a začetl se do příjemného článku Tomáše Poláčka z cesty stopem do Pekingu na olympiádu. Je na cestě 19 dní a už urazil téměř 9000 km, takže mu zbývá poslední tisíc. Dočítám si teď na interentu předchozí díly a je to krásný počteníčko, Věruško!