Tohle je zážitek Henryho Millera z lodi vezoucí ho do Řecka.
Následujícího dne jsem se seznámil s ostatními cestujícími – s jedním Turkem, Syřanem, několika studenty z Libanonu a s Argentincem italského původu… (kteří byli) ztělesněním amerického ducha v jeho nejhorší podobě. Byli přímo posedlí pokrokem, tito lidé. Více strojů, více výkonnosti, více kapitálu, více požitků – o ničem jiném nedokázali mluvit. Zeptal jsem se, zda slyšeli o miliónech nezaměstnaných v Americe. Otázku ostentativně pominuli. Zeptal jsem se, zda si uvědomují prázdnotu, neklid a ubohost života Američanů se vším tím masově vyráběným přepychem a pohodlím. Byli naprosto odolní vůči mým sarkasmům. Jediné, co je zajímalo, byl úspěch – peníze, moc, místo na slunci. Nikdo z nich nechtěl zítce své vlasti; všichni se vraceli z nejrůznějších důvodů proti své vůli. Pověděli mi, že v jejich zemi není žádný život. Kdy tedy pro ně život doopravdy začne? zajímal jsem se. Teprve až si pořídí všechny ty věci, které mají v Americe, Německu či Francii. Život se skládá z věcí, hlavně ze strojů, pokud jsem dobře pochopil. Život bez peněz je nemožný: člověk musí mít šaty, hezký domov, rádio, auto, tenisovou raketu a tak dále. Řekl jsem jim, že žádnou z těchhle věcí nevlastním a žiji bez nich docela spokojeně, že jsem odjel z Ameriky právě proto, že tyto věci pro mě nic neznamenají. Odpověděli, že jsem ten nejpodivnější Američan, kterého kdy potkali. Přesto mě měli rádi. Drželi se mě během plavby a zasypávali mě všemožnými otázkami, jež jsem se jim marně snažil zodpovědět. Večer jsem sedával s Řekem. S ním jsem si rozuměl mnohem lépe, i přes jeho obdiv k Německu a tamějšímu režimu. Jistě, i on se chtěl jednou dostat do Ameriky. Každý Řek sní o tom, že pojede do Ameriky a vydělá hromadu peněz. Nepokoušel jsem se ho odradit; pouze jsem mu vylíčil Ameriku, jak ji znám, jak jsem ji viděl a zažil. Zdálo se, že se trochu zalekl: přiznal, že něco takového o Americe ještě neslyšel. „Jen tam jeďte,“ poradil jsem mu, „a uvidíte sám. Možná se mýlím. Mluvím jenom o tom, co jsem na vlastní kůži zažil.“ „Nezapomeňte,“ dodal jsem ještě, „že Knut Hamsun si v Americe nic moc neužil, ani ten váš milovaný Edgar Allan Poe…“
Následujícího dne jsem se seznámil s ostatními cestujícími – s jedním Turkem, Syřanem, několika studenty z Libanonu a s Argentincem italského původu… (kteří byli) ztělesněním amerického ducha v jeho nejhorší podobě. Byli přímo posedlí pokrokem, tito lidé. Více strojů, více výkonnosti, více kapitálu, více požitků – o ničem jiném nedokázali mluvit. Zeptal jsem se, zda slyšeli o miliónech nezaměstnaných v Americe. Otázku ostentativně pominuli. Zeptal jsem se, zda si uvědomují prázdnotu, neklid a ubohost života Američanů se vším tím masově vyráběným přepychem a pohodlím. Byli naprosto odolní vůči mým sarkasmům. Jediné, co je zajímalo, byl úspěch – peníze, moc, místo na slunci. Nikdo z nich nechtěl zítce své vlasti; všichni se vraceli z nejrůznějších důvodů proti své vůli. Pověděli mi, že v jejich zemi není žádný život. Kdy tedy pro ně život doopravdy začne? zajímal jsem se. Teprve až si pořídí všechny ty věci, které mají v Americe, Německu či Francii. Život se skládá z věcí, hlavně ze strojů, pokud jsem dobře pochopil. Život bez peněz je nemožný: člověk musí mít šaty, hezký domov, rádio, auto, tenisovou raketu a tak dále. Řekl jsem jim, že žádnou z těchhle věcí nevlastním a žiji bez nich docela spokojeně, že jsem odjel z Ameriky právě proto, že tyto věci pro mě nic neznamenají. Odpověděli, že jsem ten nejpodivnější Američan, kterého kdy potkali. Přesto mě měli rádi. Drželi se mě během plavby a zasypávali mě všemožnými otázkami, jež jsem se jim marně snažil zodpovědět. Večer jsem sedával s Řekem. S ním jsem si rozuměl mnohem lépe, i přes jeho obdiv k Německu a tamějšímu režimu. Jistě, i on se chtěl jednou dostat do Ameriky. Každý Řek sní o tom, že pojede do Ameriky a vydělá hromadu peněz. Nepokoušel jsem se ho odradit; pouze jsem mu vylíčil Ameriku, jak ji znám, jak jsem ji viděl a zažil. Zdálo se, že se trochu zalekl: přiznal, že něco takového o Americe ještě neslyšel. „Jen tam jeďte,“ poradil jsem mu, „a uvidíte sám. Možná se mýlím. Mluvím jenom o tom, co jsem na vlastní kůži zažil.“ „Nezapomeňte,“ dodal jsem ještě, „že Knut Hamsun si v Americe nic moc neužil, ani ten váš milovaný Edgar Allan Poe…“
Je krásné až neuvěřitelné zjistit, že byl si Miller býval asi rozuměl s Konstantinem Bieblem, kdyby se bývali potkali. O Bieblových zážitcích z nizozemské lodi Plancius, která ho vezla ze Singapuru na Jávu, budu mluvit už za týden, v sobotu 12. listopadu od 17hod. v hradní věži (Městská knihovna Kadaň).
Žádné komentáře:
Okomentovat