Mašinka na dortu

Pamatuju si, že jsem jako malý kluk jel jednou s dědou vlakem. Vysvětloval mi tehdy, jak fungují hydraulické brzdy a co to dělá ten pán, který obchází vlak s dlouhým kladivem. Až teď mi dochází, že děda se v tom docela vyznal. Bylo to proto, že jeho tatínek byl úředníkem na dráze. Babičky tatínek taky pracoval na dráze, ale v provozu.

U pradědy Kulhánka, který byl za války námořním lapiduchem, si představuju, jak se na mostě Ponterosso v Terstu potkal s Jamesem Joycem. Šel s ostatními námořníky do hospody, zatímco James si to mastil z oblíbeného knihkupectví Umberta Saby domů, aby začal psát Odysea.

Praděda Podlešák, taky Josef, asi nikoho tak slavného potkat nemohl (sebe nepočítám; jen je mi líto, že ho znám stejně jako pradědu námořníka jenom z fotky, umřel, když mi bylo půl roku). Ale přeci jen, jednu pohádku vám o něm povím. Jak se tak ve svých dvaceti letech potuloval často po lounském nádraží, kde pracoval, potkával zamlklého, o něco staršího človíčka, který se vždycky cestou z železničních dílen zastavoval tu u výhybky, tu u odstaveného vagonu, tu v nádražní hale a všude si zamyšleně prohlížel detaily, až s dětinskou zvědavostí. Jednou se potkali v nádražní hospůdce a pěkně si popovídali. Praděda ho potom vodil po nádraží, dostali se i k výpravčímu, a nakonec ho vzal i do strojovny lokomotivy. Nový kamarád se mu svěřil, že by jednou chtěl psát básně jako Jiří Wolker. „Tak to až budeš tím básníkem, tak nezapomeň složit taky něco pro moje děti.“ Tehdy praděda ještě žádné neměl. Za pár let se mu s Emilkou narodila Maruška a zůstala jedináčkem. Praděda už o tom pánovi z dílen nikdy neslyšel. Jako by se vypařil.

Když se mu po letech narodila vnučka a vnouček, koupil jim, když už trochu uměli číst, pěknou knížku O veselé mašince.  Jejím autorem byl Jan Čarek. A to je třešinka na tomhle pohádkovém dortu. Praděda nemohl tušit, že to je jeho dávná známost z nádražní putyky. I Julinka dostane tuhle krásnou knížku k jedněm z prvních narozenin, jako vzpomínku na prapradědečka.

Jako závdavek tu má básničku, kterou jsem složil před pár lety pro Kubíčka (a která sklidila velký ohlas v přednesu jednoho německého studenta mezi posluchači letní školy českého jazyka pro cizince, kteří důvěrně znaly české vlaky – on při tom recitování se svými asi 120 kilogramy tak legračně vyskakoval, když naznačoval ono dupání, to byste museli vidět, jak sebou při tom trhal):

Dup a dup. A dup a dup.

Ptá se celé kupé,
kdo to tady dupe.

Dup a dup. A dup a dup.

Asi máme dole díru,
zavoláme mašinfíru.

Dup a dup. A dup a dup.

Štiplístek a koloťuk
budou tady coby dup.

Dup a dup. A dup a dup.

Domek pana výhybkáře
V cuku letu zmizel v páře.

Dup a dup. A dup a dup. Uůůů

Na pátou kolej dodupal vlak,
co dále pokračuje – do oblak.

Dup a dup. A dup a dup.
A dup a dup.
A dup a dup.
A dup a dup.