Děda rád fotil. Jeho fotografie mají čistě dokumentační charakter, ale pocházejí z doby, kdy i takové fotky měly kouzlo. Pamatuju si, že jsem byl na několik minut pozván do temné komory, kde ty fotky vznikaly. Opravdu se věšely na šňůru! A temná komora byla opravdu temná! Dnešní digitální focení je proti tehdejšímu procesu vzniku fotografie jako inseminace proti milování.
Babička ráda lyžovala, tančila, zavařovala okurky a plela zahrádku. Já jsem rád zavařoval a plel s ní. Dneska ráda luští křížovky. A já je rád luštím s ní. Naposledy to byla dostředivka a polodokreslovka (já vím, babi, že jsem ty názvy přesně netrefil, ale nějak tak se to jmenovalo). A dalo mi to zabrat.
Maminka ráda jezdila na mopedu. Nebo se na něm alespoň nechala ráda fotit. A ráda balila jeho řidiče. Vůbec ráda balila. To jsem po ní částečně zdědil. Ale teď už to máme oba za sebou. Teď maminka ráda peče cukroví a já ho rád jím. A taky si ho rád balím na cestu. Dneska jsem vyfasoval plný kbelík. Takle odleželé ho mám nejradši.
V temné komoře se občas stalo, že se otočil negativ a to co bylo ve skutečnosti vpravo, na fotce skončilo vlevo. A nápisy se zobrazily zrcadlově. Dobře, snažím se okecáním zakrýt, že jsem byl alkoholik už v necelém půl roce. A nikdy bych nevěřil, že mě na pivo naučila babička stará, tedy prababička, dědova maminka. V jejím pokojíku jsem pak dlouhá léta bydlel já a dneska jsem tam vyštrachal tyhle fotografie.
Julince se podobám i na fotografii, kde mi bylo dva a půl. Tenhle ksichtík mi tady dneska chybí, proto ještě nespím. „Nekřeň se,“ slyšel jsem pořád. Vypadal jsem, že mi neustále svítí do obličeje sluníčko. Občas mi to ujede ještě dneska. Tehdy mě čekaly ještě dva měsíce jedináčkovství.
Nakonec jsme byli tři, bratříček se rozhodl rozpůlit na dvě holky. A jsem za to rád. Měli jsme krásné dětství, nejkrásnější u babičky na zahradě. Dneska už máme dohromady pět dětí z další generace, tak snad budou šťastné i v tom světě, kde už neexistují temné komory.
Žádné komentáře:
Okomentovat