Smrt a sláva

Nestihl jsem to před půlnocí, jak jsem chtěl, ale přesto jsem rád, že jsem zase zažil tu pravou posedlost. Přečetl jsem si Ginsbergovu báseň Smrt a sláva v originále a rozhodl se ji přeložit, přestože v knize, z níž jsem onehdy přepsal Krále Majáles, je překlad Josefa Rauvolfa. Báseň byla napsaná 22. února 1997. 5. dubna 1997 Ginsberg zemřel, pohřeb měl v kostele sv. Marka a opravdu to byl velkolepej funus.

Až umřu
je mi jedno, co se stane s mým tělem,
jestli můj popel rozpráší do vzduchu, vysypou do East River
nebo urnu pohřbí na židovském hřbitově v Elizabeth ve státě New Jersey
Chci ale velkolepej funus
v katedrále sv. Patrika, v kostele sv. Marka nebo v největší synagoze v Manhattanu
za rakví rodina, bratr, synovci, čiperná šestadevadesátiletá nevlastní matka Edith, strýček Honey ze starého Newarku,
doktor Joel, sestřenka Mindy, jednooký a jednouchý bratr Gene, blonďatá švagrová Connie, pět synovců, nevlastní bratři a sestry a jejich vnoučata,
můj přítel Peter Orlovsky, opatrovníci Rosenthal a Hale, Bill Morgan
dále duch mistra Trungpy Vajračarje, lama Gelek spolu se Sakjongem Miphamem a vždy pohotovým dalajlámou, který bude zrovna shodou okolností v Americe, a taky swami Sačitananda
přijdou i přízraky Šivanandy,  otce Dehorahavy, 16. karmapy, lamy Dudžoma, mistrů Katagiriho & Suzukiho
Baker, Whalen, mistři Daido Loori, Qwong, křehký bělovlasý Kapleau, lama Tarchen
pak, ze všeho nejdůležitější, všichni milenci, co jsem jich měl za poslední půlstoletí
desítky, stovka a víc, jak ti staří už plešatí a bohatí
tak mladíci, které jsem nedávno poznal nahé v posteli, davy chlapíků překvapených, že se setkávají, je jich nepočítaně a důvěrně vzpomínají
„Učil mě meditovat, teď už jsem v cestování časem zkušeným veteránem.“
„Já jsem hrával na perónech ve stanicích podzemky. Jsem na holky, ale miloval jsem ho a on miloval mě“
„V devatenácti jsem ho miloval tak, jako pak už nikdy nikoho“
„Leželi jsme pod dekou, pomlouvali, četli moje básničky, objímali se a líbali, břicho na břicho, ruce kolem celého těla“
„Vždycky jsem k němu do postele zalezl ve spodním prádle a ráno jsem našel svoje slipy ležet vedle na podlaze“
„Jako Japonec jsem si chtěl vždycky nechat vymést komín od Mistra“
„Mluvili jsme celou noc o Kerouacovi a Cassadym, seděli jsme v dřepu jako budhové a pak jsme se vyspali v jeho kapitánské posteli“
„Vypadalo to, že potřebuje hodně citu, byla by škoda aspoň trochu ho neobšťastnit“
„Byl jsem osamělej, nikdy jsem s nikým nebyl nahej v posteli, on byl ale tak něžnej, že se mi chvěl žaludek, když mi po břiše přejížděl prstem od bradavek po boky“
„Lehnul jsem si prostě na znak a zavřel oči, udělal mě tak, že mi rejdil jazykem a prstama po podbřišku“
„Uměl skvěle kouřit“
Takhle mě zdrbnou mé dávné lásky z roku 1948, duch Neala Cassadyho se bude mísit se šťavnatou mladistvou krví roku 1997
a občas překvapí „Tebe taky? Myslel jsem, že nejsi teplouš!“
„Nejsem, teda až na Ginsberga, ten mě z nějakýho záhadnýho důvodu rajcoval“
„Bylo mi jedno, jestli jsem heteráč, teplouš, buzik nebo šašek, byl jsem sám sebou, jemnej a citlivej natolik, abych se nechal líbat na hlavu, na čelo, krk, srdeční a sluneční pleteň, na pupek, na ptáka, a abych si nakonec nechal vylízat řiť“
„Miloval jsem, když mi recitoval Cítím, že čas přejíždí mi po zádech, / jede jako o závod a … ztrácí dech na polštáři s hlavou naproti mě, z očí do očí“
Někde vzadu mezi milenci se bude courat jeden pohledný mladík
„Když jsem byl sedmnáctiletej capart, chodil jsem na jeho přednášky o poezii, párkrát jsem byl nahoře u něj v bytě,
svedl mě, nechtěl jsem, udělal mi to; když jsem odešel domů, nikdy už jsem ho neviděl, nestál jsem o to…“
„Už se mu nepostavil, ale miloval mě“ „Nevinný stařík“ „Vždycky se snažil, abych se udělal první“
Tahle překvapená parta bude nejpyšnější na slavnostním místě k mé poctě –
pak básníci a muzikanti – studentské punk-rockové kapely – prastarý rock v podání Beatles, věrný kytarový doprovod, přihřátý dirigenti vážné hudby, neznámí sjetí jazzoví skladatelé, funky trumpetisti, černoši geniálně ovládající hru na kontrabas a lesní roh, folkoví šumaři s havajskými kytarami, tamburínami, harmonikami, mandolínami, citerami, píšťalkami a kazu
Na řadě jsou výtvarníci, italští romantičtí realisti vyškolení v 60. letech v Indii, pozdně fauvističtí toskánští malíři-básníci, klasičtí kreslíři, massachusettští surrealističtí fracci s kontinentálními manželkami, mistři chudého skicáře z amerických provincií s paletami plnými temper, olejů a kvašů
Potom středoškolští profesoři, opuštění irští knihovníci, neduživí knihomolové, čety, ba dokonce celé armády bojovníků za sexuální svobodu, dámy obojího pohlaví
„Setkala jsem se s ním nesčetněkrát, nikdy si nevzpomněl na moje jméno, ale i tak jsem ho milovala, byl to opravdový umělec“
„Nervově jsem se zhroutila po menopauze, jeho poezie a jeho humor mě zachránily před ústavem pro sebevrahy“
„Šarmantní, geniální a přitom skromný, když byl týden u mě v ateliéru v Budapešti, dokonce si po sobě umyl nádobí i dřez“
Dorazí tisíce mých čtenářů. „Kvílení změnilo můj život v Libertyville ve státě Illinois“
„Viděl jsem ho číst na pajdáku v Montclair a rozhodl jsem se, že budu básníkem“
„On mě nakopnul, začal jsem hrát punk a zpívat v Kansas City“
„Kadiš mě rozbrečel, řval jsem nad svým osudem a osudem mýho táty v Nevada City“
„Blues Otce Smrti mě smířilo se smrtí mé sestry v Bostonu v roce 1982“
„Četl jsem, co řekl v jakémsi časopise, a vyrazilo mi to dech, zjistil jsem, že jsou taky lidi jako já“
Hluchoněmí bardi ve své znakové řeči vykreslí pár překrásných gest
Novináři, sekretářky nakladatelů, agenti, amatérští fotografové a portrétisti, hudební kritici, civilizovaní nádeníci, historici umění, ti všichni přijdou, aby byli svědky toho historického pohřbu.
Superfanoušci, veršotepci, stárnoucí beatnici a hippíci, lovci autogramů, elegantní paparazzi, inteligentní čumilové
Všichni přítomní vědí, že jsou součástí „historie“ – až na nebožtíka, který nikdy přesně nechápal, která bije, dokonce ani když byl mezi živými.

22. února 1997