Jak se ze lži stane pravda

V poslední době se s tím potkáváme pořád – amnestie, prezidentská volba, náboženské otázky, vlastně každý den dává vznik novým a novým sporům, kde dvě strany různě veliké, někdy dokonce přibližně stejně početné, zastávají opačné názory – a každá strana se v těch sporech ohání pojmy pravda a lež. Někdy se ukáže, kdo měl pravdu, někdy ji třeba má i velmi nepočetná skupina lidí, jindy se to vůbec neukáže. V tomto ohledu byla zajímavá včerejší přednáška o Rukopisech KZ, která zmapovala celý spor a protože ji pronesl obhájce pravosti, skončila pro obě strany nerozhodně na branky, i když možná z tohoto pohledu soupeř kopal více rohových kopů, ale také vícekrát fauloval, a co je pro domácí nehorší zpráva, hosté odmítají nastoupit na prodloužení, protože tvrdí, že neuznaná branka z druhého poločasu platí. A teď kde jsou rozhodčí?

Kdo mi do věci vnesl světlo a prozářil oblohu jako blesk za noci, byl Karol Sidon. Poslouchám jeho Sen o mém otci v rozhlasovém zpracování. „Před třemi lety jsem se rozhodl, že budu psát o sobě. Že nebudu obcházet, ale namířím přímo. Uvědomil jsem si, že v tuto chvíli, v těchto letech, je všechno ostatní psaní vědomá lež. Jenom když budu psát o sobě, bude to mít nějakou cenu: Když ne pro jiné, tak pro mě určitě. A napsal jsem Sen o mém otci, knihu, která tě, mami, ranila,“ napsal dnešní vrchní zemský a pražský rabín, když mu bylo dvacet šest let, v předmluvě ke své další knize Sen o mně.

Zezačátku jsem vůbec nevěděl, jestli u toho vydržím, tak nějak jsem v tom (proti tomu, co jsem si někde v upoutávce přečetl) poznával slohovou nevyzrálost prvotiny. Při druhé a třetí kapitole jsem si ale nějak zvykl jak na sloh tak na hlas interpreta (Hanuš Bor). A čtvrtá a pátá půlhodinka si mě získaly a slyšel jsem je (což při mém soupeření s časem vůbec není samozřejmé) dvakrát. Dvakrát! Dvakrát jsem slyšel i kapitolu sedmou, u níž jsem se na konci dvakrát rozbrečel. A to nebudete věřit, o jakou zápletku se ve všech třech kapitolách jedná. Jde totiž o něco, co zažila většina z nás (ptal jsem se už několika lidí v okolí a vyskytli se jedinci, co tvrdí, že takovou věc nikde neudělali, já si ovšem myslím, že na ni spíš zapomněli, však si to na dětech připomenete!). Jde o falšování známek v žákovské knížce! Každý falšoval; někdo ovšem ihned zjistil, že trik nevyšel, že skvrna po zmizíku, tvrdé gumě či žiletce jde vidět, a tak na to místo vepsal známku, kterou opravdu dostal; někomu se vedlo lépe, a malá lež mu prošla; někdo se rozhodl místo známky více či méně úspěšně napodobit podpis rodičů; jsou machři, kteří obětovali i celé stránky ze žákovské knížky a místo známek a podpisů zfalšovali méně nápadná čísla stránek. Každopádně buď se nic nepoznalo anebo pravda vyšla najevo a viník se přiznal a byl potrestán. Sidonův příběh je jiný. Malý hoch vidí nezdar svého činu, a tak žákovskou knížku schová a trvá na tom, že mu ji vzala a nevrátila paní učitelka. Ukáže se, že lže, ale o den později si vymyslí novou lež, která je z objektivního hlediska a z hlediska toho, že včera podváděl, lží očividnou. Nicméně Karolek si na své lži trvá jako na pravdě, pro niž je ochoten se nechat mučit. A kam to až dovede, to je opravdu k pláči. Rozhodl jsem se oslovit své divadelní souputníky Jirku se Zuzkou a provést z knihy dramatické čtení. Považuji to doznání za strhující.

Pochopil jsem, čím zranil matku, když toto doznání učinil. „A teď píšu knihu, jež tě zraní možná víc než tamta. Ať jiní z mých řádek vycítí lásku (sám nevím, je-li tu obsažena, je-li vůbec ve mně), tebe zraní, protože pravda zraňuje… Ale psát jinak, než jak uznám za dobré, to bych nemusel psát vůbec… Mami, mami, mami, musím ti vyprávět věci, za které se stydím, musím, tolik jsem se napřetvařoval, tolik nalhal, že prostě musím vyznat věci, jak jsou, abych už nikdy od těch, jež vyslovím, nemohl ustoupit, abych nikdy již nemohl říct, bylo to jinak, abych si odřízl ústupové cesty do lži a přetvářky a abych sebe, nepoctivec, přinutil k jakési poctivosti… Nedělám si nárok na pravdu. Nevím, co je pravda. Pravda je tajemná, mnohotvárná, a přece jediná. Ale ač nevím, kde je a co je, chci se k ní blížit s co největší jistotou. Psát tedy o věcech, které znám jako nikdo jiný, psát o sobě a sebe, pokud možno, a obnažovat, co je ve mně nejbolavější: a to jsou vždycky věci nejprostší, zdánlivě banální, většinou zamlčované. A když myslím na to, co může taková kniha dát někomu druhému, říkám si, že snad pocit bratrství.“

Jako bych se v tom snu poznával. Musím si pořídit i tuto druhou knihu!