Pařížský kat

Přečetl jsem si text Umberta Eca, který přednesl před pěti lety na boloňské univerzitě, s názvem Vytváření nepřítele. Velmi pěkný text se zajímavými ukázkami ze všech možných literatur – od Cicerona a Martiala přes raně i pozdně středověké kronikáře, náboženské a církevní texty, italské básníky, Williama Shakespeara, Richarda Wagnera, Georgie Orwella až po Jean-Paula Sartra. A přece mi jeden text chyběl, text, který by mohl celý esej nejen doplnit, ale téměř nahradit. Umberto Eco o něm ale z čistě kapacitních důvodů vědět nemůže. Česky při vší úctě nevládne.

Kdyby byl Oldřich Daněk Francouz, jistě by byl ve světě stejně známý jako Sartre. Alespoň ve svém dramatickém díle. Dosud jsem znal jenom jeho drama Válka vypukne po přestávce z televizního záznamu s Josefem Vinklářem (k vidění zde). A i to by stačilo. Je to geniálně napsané a geniálně zahrané. Před nedávnem jsem si ale přečetl scénář k televizní inscenaci Pařížský kat a zatoužil jej provést na divadle. Myslím to vážně, rekvizity už se vyrábějí a jednoho herce ze tří hlavních už mám. Nebudu tedy prozrazovat děj a ukončím toto motivační divadelní psaní úryvkem ze Satrtrova dramatu S vyloučením veřejnosti, kterým ukončil své psaní i Umberto Eco. Když jsou tři nebožtíci, kteří se za života nikdy nesetkali, přivedeni do pekla, jsou umístěni do jedné místnosti – nejdříve nejsou ochotni přiznat ani sobě ani ostatním, proč jsou v pekle, a také netuší, jaký je čeká trest. Své hříchy si nakonec sdělí a svůj trest brzy poznají, peklo jsou ti dva druzí:

Uvidíte, jak je to hloupé. Strašlivě hloupé. Žádná fyzická muka tu nejsou, a přece jsme v pekle. A nikdo nemůže přijít. Nikdo. Zůstaneme spolu až do konce sami. --- Někdo tu chybí. Kat. --- No, a to je úspora personálu. Nic víc. --- Každý z nás je katem obou ostatních.