Svatí sviňáci

Tak to chodí na tom světě,

každou chvíli jinak:

dneska ctí tě za svatého,

zejtra budeš sviňák.

Karel Havlíček Borovský, Křest svatého Vladimíra (převzato z úvodního eseje Mojmíra Grygara ve sborníku Julek Fučík / věčně živý!)

Jak tak studuju další a další dokumenty o životě a díle Julia Fučíka a zejména o životě jeho legendy, napadlo mě dnes v noci jedno srovnání. Srovnání z úplně jiného soudku, které ale právě proto, že je odjinud, mně osobně pomohlo se s tímto druhým životem bývalé ikony, s fenoménem hrdinství a mučednictví falešného proroka vyrovnat.

Lance Armstrong začal svoji kariéru slibně, ve 12 začal závodně plavat a v 16 už byl nejlepším americkým triatlonistou do 19 let. V cyklistice měl rovněž úspěchy, ale nebýt rakoviny (varlat s metastázemi do plic), zřejmě by se ztratil v historickém pelotonu. Z něj ujel zázračným vyléčením a díky skvělým podpůrným látkám dokázal jako první sedmkrát za sebou zvítězit v Tour de France. Vydal knihu s názvem Není to o kole (v češtině jako Návrat do života), ale nikdo nevěděl, že to opravdu nebylo o kole, ale o dopingu. Se vším, co k tomu patří. Když se to veřejnost dozvěděla, Lance spadl z piedestalu, ale minimálně jedna celá generace cyklistů a fanoušků cyklistiky nedokáže zaplnit místo svého idolu nějakým jiným smysluplným vzorem. Bar U jedné koule je ovšem každý den plný a Lance má dodnes na twitteru 4 miliony přátel. Ti a mnozí další se své ikony jistě nikdy nevzdají, je to stále jenom člověk, který i přes podlehnutí svodům a podvedení světa, udělal i mnoho dobrého, i když obrovské peníze, jež získal pro charitu, v zrcadle jeho dopování a šikanování lidí v okolí mají poměrně zvláštní pachuť. Jedním novinářem byl nazván „rakovinou cyklistiky“.

Julius Fučík začal svou kariéru v divadle, ale pro svou lásku k literatuře se jeho talent nejvíce prosadil v žurnalistice a literární kritice (už od 16 let věku si pořizoval překvapivě břitké literární kritiky desítek děl za měsíc). V roce 1921 vstoupil do KSČ, jíž byl věrný i poté, co mnoho jeho kolegů z branže prozřelo s gottwaldovským autoritativním vedením nebo alespoň později se stalinistickými čistkami. Kdyby nepřišla nacistická okupace se svou nenávistí ke komunistům, s nimiž ovšem nacisté na mezinárodní úrovni uzavírali pakty o rozdělení světa, patřil by dnes Fučík zřejmě k přehlíženému pelotonu prvorepublikových dopisovatelů Rudého práva. On však byl zatčen, přežil výslechy a napsal Reportáž psanou na oprátce. Spis byl po patřičné cenzuře zneužit jeho rodnou stranou, zmítanou tehdy v sítích kultu osobností, k vytvoření kultu univerzálního oficiálního válečného hrdiny a k jeho glorifikaci. Po roce 1989 spadl z piedestalu, ale několik generací komunistů i prostě levicově smýšlejících intelektuálů nezaplnilo jeho místo ani novými hrdiny ani smysluplnějšími idejemi. Společnost Julia Fučíka má stovky členů, odhalení Fučíkovy sochy na Olšanských hřbitovech se letos účastnila hromada komunistů a levicových myslitelů, levicoví literární historici píší tu více tu méně objektivní obrany jeho poselství. Ti a mnozí další se své ikony jistě nikdy nevzdají, byl to stále jenom člověk, který i přes podlehnutí svodům leninského učení a podvedení sama sebe, udělal i mnoho dobrého, i když jeho oběť za lepší řád má v zrcadle poprav 50. let (podle stalinského vzoru, o němž věděl!) poměrně zvláštní pachuť.

Na komponovaném večeru, který letos 5. září k 70. výročí Fučíkovy popravy uspořádám v kadaňské knihovně, se pokusím dokázat, že si Fučík nezasloužil být shozen z piedestalu pro pochybnosti, které do jisté míry neoprávněně, ale na druhou stranu vzhledem k okolnostem zcela pochopitelně vzbudilo jeho „pankrácké angažmá“, ale pro doping ve formě nekritického komunistického přesvědčení a víry v nový řád, jehož podobně nebo spíše i méně horečnatí zastánci udělali z Pankráce po nastolení tohoto nového řádu stejně nemilosrdnou bolševickou sekyrárnu, jejíž obětí se stala např. Milada Horáková.