Omluva

Cítím potřebu se omluvit. Omluvit se člověku, kterého si nesmírně vážím a kterého jsem zatáhl do něčeho, čeho teď lituji. Žiji na zeměkouli a jsem rád, že se jí neříká zeměplacka, žiji v Čechách a jsem rád, že už nemusím říkat v Protektorátě, i když na slově protektorát nic špatného není. Žiji tady ale s lidmi, kterým je jedno, jak se co jmenuje, jen když s tím nejsou spojené problémy. Žijí v takovém svém soukromém protektorátě a já musím uznat, že je to jejich věc. Naštěstí už jim nikdo nemůže nic rozkázat, jako tomu bylo v Protektorátě s velkým „P“ nebo za bolševika s malým ale tlusťoučkým „b“. A tak tito lidé, mezi nimiž je i mých pár přátel, budou dál žít v ulicích Pionýrů, Švermů, Fučíků a třeba Stachanovců, jen aby měli klid. Teď jim ho ze srdce přeji, jen mě mrzí, že mě před časem napadlo do těch jejich zatuchlých socialistických hnízdeček vnášet svěží vánek. Kdo seje vánek, sklízí Vichr s velkým „V“. A ten strhne pořádnou melu. Chci se omluvit Rudovi Koblicovi, že jsem ho do téhle trapné hry o přejmenování ulice Pionýrů, kde většinu své kariéry učil mimo jiné i jak nehrbit záda, vůbec zatáhl. Mrzí mě to a už to nikdy neudělám. A místo petice se podepíšu pod přísloví našich otců: „Kdo se míchá do otrub, utrpí od svinských hub.“ Zdrávstvujtě pionýři a buďte v pokoji.