Epipsychidion

Moc rád si čtu v Mauroisově životopise Percy Bysshe Shelleyho, ale teprve včera jsem si více přečetl o básníkově poslední vášni. V době, kdy žil se svou druhou manželkou Mary, autorkou Frankensteina, zamiloval se v Itálii do jisté mladé dívky Emilie, která byla na příkaz svého otce uvězněna v klášteře, a básní Epipsychidion jí vyznal nejen lásku, ale i svou životní filosofii. Nakonec knihu (poté co se Emilie vdala za jakéhosi šlechtice, aby se vysvobodila z klášterní samoty) vydal bez jména autora v roce 1821. O rok později se autor utopil v Tyrhénském moři (dodnes nese jeho ducha, vím to, letos jsem se tam jednoho rána koupal a měl jsem opravdu shelleyovskou náladu). Vyplavené tělo bylo později spáleno na hranici.

Překlad Epipsychidionu pořídil poprvé Antonín Klášterský a vydal jej v roce 1931. Není to lehké čtení, ale stojí za to.

...
Ach, žel mi, žel!
Co troufal jsem si? Kam jsem se to zved!
jak sestoupit a nezahynout hned?
Vím, Láska srovná vše. Ja slyšel jsem
tu plesnou pravdu vláti v srdci svém,
že i ten červ, jenž pod zemí živ, v svojí
se lásce vznáší k Bohu a s ním pojí.

Snoubenko! Sestro! Anděle! Ó, vůdce
mé sudby, která bez hvězd šla a v muce!
Ó! Milenko, jež pozdě jdeš v mé dráhy!
Ty zbožňovaná mnou, ó, příliš záhy!
Vždyť prvně, kde plá Nesmrtelnosti luh,
měl v místě božském vzývat tě můj duch,
nebeskou bytost, nebo jak stín s ní
už od jejího kráčet zrození,
leč ne tak jako teď. Já miluji tě,
jak srdce zdroj mi pečeť svírá, cítě,
by pro tebe byl čist a jeden jas,
když zálibu v těch slzách nalezlas.
My - nejsme-li dva tóny hudby luzné,
jež, pro sebe jen stvořeny, nechť různé,
bez nesouladu však, se nejkrásněji
v ty pojí zvuky, při nichž všecky chvějí
se duše jako listí, když van stálý.

Tvá moudrost ve mně mluví, zve mne, skály
bych osvětlil, kde ztroskotalo v tmavu
dost velkých srdcí. Nepatřím k těm, mravu
kdož učí, že je nutno vybrat z davu
si jednu družku nebo přítele
a ostatní, byť moudré, přeskvělé,
jen zůstaviti zapomnění chladu,
nechť předepsáno tak i nyní v řádu
je morálky a spousta bědných robů
jde touto cestou, vleče těžce k hrobu
po širé světa silnici svůj krok
se spjatým druhem, jenž je možná sok,
v pouť nejsmutnější mnohý dlouhý rok.

Nad prach i zlato pravé Lásky cena,
že rozdělit v ní odnít neznamená.
...
Duch nejvíc v tom se liší od hmoty,
zlo od dobra a štěstí od psoty,
vznešenost od nízkosti; křehkost, mrva
od toho, co je čisté a co trvá,
se různí, a kal rozděluj a strast,
je dělit lze, až zmizí každá část.
Leč dělí-li se myšlenka, ples, láska,
tu nad celek je větší každá částka,
a nevíš, když cos ještě k dělbě je tu,
co slastí získat lze, co minout hnětů.
A pravda ta je hluboký zdroj, zkad
čerpají moudří naděj; věčný řád,
dle něhož žijí ti, jimž žití svět
je zpustlý sad a hledí shladit změt
pro naděj nových zrodů, příští plémě,
s té divočiny Elysejské země.
...
Hle, zjev ženy tu, jež zdála
se podobna tak té, jež v snách mých plála.
...
Já plakal, a nechť sen to, pláči dál.
...
V dvou vůlích jedna naděj; jedno chtění
pod dvojí myslí; jedno žití, mření
i Peklo, Nebe; nesmrtelnost jedna
a jedno zničení. Oh písni bědná!

TACTIC