Nejsem operní divák, naposledy jsem byl před deseti lety na Rigolettovi v Českém Krumlově na otáčivém hledišti, a před tím už jen na dvou dalších operách. Na La Traviatu ve Státní opeře (tehdy ještě Smetanově divadle) jsem měl půjčený oblek od tehdy čerstvě zesnulého dědečka jedné mé kamarádky v Praze. A na Donu Giovannim ve Stavovském divadle jsem poprvé zažil fotobuňku u umyvadla, a celé jedno dějství jsem přemýšlel, jak si ti chlapi tam tu vodu pustili. Můj dědeček operu miluje, a tak jsem vždycky žasl, když se babička koukala na televizi, zatímco děda seděl v kuchyni u rádia, z něhož se ozývaly velice zvláštní táhlé zvuky. A jelikož jsem měl hlad, dal jsem mnohokrát přednost kuchyni před obývacím pokojem a tak přičichl kromě pokrmu i k uměně, která pro mě do té doby byla celkem tabu a já pro ni tabula rasa. Mám teď svých pár oblíbených oper, čtenáři blogu už o jedné vědí. Mám na ni lístky na čtvrtek do Národního, tak dá-li Bůh, uvidím dvě opery v jednom týdnu.
Tu první jsem zhlédl minulý čtvrtek. Byly to Hry o Marii, celkem divadelně pojatý kus od Bohuslava Martinů. Plzeňské ztvárnění na mě působilo zvláštně. Jak už to mám ve zvyku, nic jsem si o opeře předem nezjišťoval, a tak jsem byl plně překvapen, jak si to určitě i Martinů přál. Název Hry o Marii mi sice evokoval středověké mariánské hry, ale jak mohou vypadat operně zpracované, to mě ani ve snu nenapadalo. Hry jsou vlastně čtyři. Panny moudré a panny pošetilé je na úvod opravdová předehra s mnoha hřmotícími pannami, z nichž ty pošetilé mají usnout před příchodem Krista Pána, kdežto moudré panny zůstanou bdělé a vejdou do Království nebeského. Nechápu, jak při takovém fortissimu mohly ty panny usnout, snad byly opravdu pošetilé:-) V legendě Mariken z Nimegue jde o věčný spor ďábla a dobra, zvítězí oba, ten nad tělem a ono prostřednictvím Panny Marie nad duší. Na plzeňské scéně mě probraly až scény z hospody, nicméně poselství této hry a hlavně hudby mě nenechaly usnout ani před tím. Třetí hra, Narození Páně, byla hudebně a dialogicky (moravská poezie se nezapře) geniálně pojatá, ale její ztvárnění na jevišti se mi, řeknu to otevřeně, nelíbilo. Panenka Marie vypadala v chlívku trochu jako to dobytčátko, které tam chybělo, pastýřům a mudrcům zase chyběla jakákoli šťáva a kdybyste viděli, v jakém celofánu nosili všichni k tomu chlévu dárky, tak televize Nova hadr. Možná to byl záměr, ale ve spojení s polonadšením vystupujících se minul účinkem. Vyzdvihnul bych snad kováře, jehož lítost nad tím, že koval hřeby do rukou Krista Pána a odmítl ubytovat tu, jejíž syn pak uzdravil jeho dceru, byla opravdová nejen zpěvem. Tenhle dojem mi ale vynahradila čtvrtá hra – Sestra Paskalina. Už obsah: Sestra Paskalina, věrná služebnice Matky Boží a představená kláštera, neodolá svůdnému hlasu světské lásky. Odkládá svůj klášterní závoj a klíče a odchází s rytířem, kterého miluje, do světa. Maria sama však přijímá její závoj a klíče a po celou dobu, po níž Paskalina putuje světem, vykonává za ni klášterní službu. Zdá se již, že Paskalina silou své oddané lásky překoná úklady ďábla, který bojuje o její duši. Démon se tedy rozhodne ukončit tento boj. Zabije Paskalinina milence a obviní Paskalinu z vraždy. Světská spravedlnost pošle Paskalinu na hranici. Z plamenů ji však zachrání Panna Maria a přenese ji zpět do kláštera, kde jí opět vrátí její závoj a klíče. No a tady se plně zapojil do scény balet, jehož protagonisté odvedli práci na jedničku. Hudebně šlo částečně o liturgii i s původními latinskými nápěvy. Odcházel jsem tedy se zážitkem a s novým citem chovaným k Bohuslavu Martinů a jeho hudbě.
Tu první jsem zhlédl minulý čtvrtek. Byly to Hry o Marii, celkem divadelně pojatý kus od Bohuslava Martinů. Plzeňské ztvárnění na mě působilo zvláštně. Jak už to mám ve zvyku, nic jsem si o opeře předem nezjišťoval, a tak jsem byl plně překvapen, jak si to určitě i Martinů přál. Název Hry o Marii mi sice evokoval středověké mariánské hry, ale jak mohou vypadat operně zpracované, to mě ani ve snu nenapadalo. Hry jsou vlastně čtyři. Panny moudré a panny pošetilé je na úvod opravdová předehra s mnoha hřmotícími pannami, z nichž ty pošetilé mají usnout před příchodem Krista Pána, kdežto moudré panny zůstanou bdělé a vejdou do Království nebeského. Nechápu, jak při takovém fortissimu mohly ty panny usnout, snad byly opravdu pošetilé:-) V legendě Mariken z Nimegue jde o věčný spor ďábla a dobra, zvítězí oba, ten nad tělem a ono prostřednictvím Panny Marie nad duší. Na plzeňské scéně mě probraly až scény z hospody, nicméně poselství této hry a hlavně hudby mě nenechaly usnout ani před tím. Třetí hra, Narození Páně, byla hudebně a dialogicky (moravská poezie se nezapře) geniálně pojatá, ale její ztvárnění na jevišti se mi, řeknu to otevřeně, nelíbilo. Panenka Marie vypadala v chlívku trochu jako to dobytčátko, které tam chybělo, pastýřům a mudrcům zase chyběla jakákoli šťáva a kdybyste viděli, v jakém celofánu nosili všichni k tomu chlévu dárky, tak televize Nova hadr. Možná to byl záměr, ale ve spojení s polonadšením vystupujících se minul účinkem. Vyzdvihnul bych snad kováře, jehož lítost nad tím, že koval hřeby do rukou Krista Pána a odmítl ubytovat tu, jejíž syn pak uzdravil jeho dceru, byla opravdová nejen zpěvem. Tenhle dojem mi ale vynahradila čtvrtá hra – Sestra Paskalina. Už obsah: Sestra Paskalina, věrná služebnice Matky Boží a představená kláštera, neodolá svůdnému hlasu světské lásky. Odkládá svůj klášterní závoj a klíče a odchází s rytířem, kterého miluje, do světa. Maria sama však přijímá její závoj a klíče a po celou dobu, po níž Paskalina putuje světem, vykonává za ni klášterní službu. Zdá se již, že Paskalina silou své oddané lásky překoná úklady ďábla, který bojuje o její duši. Démon se tedy rozhodne ukončit tento boj. Zabije Paskalinina milence a obviní Paskalinu z vraždy. Světská spravedlnost pošle Paskalinu na hranici. Z plamenů ji však zachrání Panna Maria a přenese ji zpět do kláštera, kde jí opět vrátí její závoj a klíče. No a tady se plně zapojil do scény balet, jehož protagonisté odvedli práci na jedničku. Hudebně šlo částečně o liturgii i s původními latinskými nápěvy. Odcházel jsem tedy se zážitkem a s novým citem chovaným k Bohuslavu Martinů a jeho hudbě.
Žádné komentáře:
Okomentovat