Procháskův ústav

Když už jsem byl v Plzni a měl jedno dopoledne volné, věnoval jsem ho Kubíkovi, mému zvídavému synovcovi. Jelikož jsem u něj viděl nad postelí plakát s lidskou kostrou a o jeho zájmu o anatomii vím, protože mi často ve svých šesti letech něco zajímavého osvětlí (třeba jak je to s těmi mitochondriemi), tak jsem nemusel dlouho přemýšlet, kam se za zimního břečkovitého dne vydat. Měl jsem totiž v Plzni pár kamarádů mediků, a tak vím, co na chodbách skrývá Procháskův ústav. A že v Pavlově ústavu hned vedle jsou kromě pitevních stolů i stoly jídelní, jelikož je tam medicínská menza a bufet, kde mají výborný zmrzlinový poháry se šlehačkou a kompotem. V Procháskově ústavu jsem na vrátnici trochu mlžil, že jdu synovi ukázat budovu, kde jsem před lety studoval, ale z obličeje pana vrátného bylo vidět, že to nebylo ani třeba, neboť mladý vědátor na něm vykouzlil úsměv od ucha k uchu. Když jsem pak ukazoval tyhle a další fotografie doma Kubíkově mamince, jedné z mých milovaných sestřiček, dostal jsem přednášku o traumatizování již tak psychicky labilních dětí. Ale já myslím, že se to Kubovi líbilo. A co vám?