Pohádka o mraku

Přišla mi básnická sbírka Můj domov od Rainera Marii Rilka (v originále Larenopfer) a krom pražských, středočeských a dedikačních motivů je tam i pár náladových básní, které mi zvedly náladu, i když jsou to spíš básnické rozcvičky tohoto velkého mystika poezie. Pořádně si jistě zacvičil i překladatel Miloš Kareš (některé verše se mu povedly zvláště ekvilibristicky). Když jsem tu nedávno psal o sebevrazích, začnu tímhle úryvkem z básně Na Dušičky:

O palmy, růže, květy svěží
hrobník se stará po léta –
v ten kout, kde sebevrazi leží,
květiny zvadlé zametá.


Sny

Jde noc, má šperky stříbrnými
lem šatů modrých vyzdoben,
v božských svých rukách přináší mi
s úsměvem vlídným tichý sen.

Pak spěchá, kde svou práci tuší,
do města lehce kráčí tmou,
tam nemocného děcka duši
si vezme za sen odměnou.


Pohádka o mraku

Den sklání se a v soumrak chvátá,
dozněl jak úder kladiva.
Měsíc, ta velká tykev zlatá,
na stráni v trávě spočívá.

Tu mráček mlsná touha chytí
a zdaří se mu aspoň část
jasného terče uchvátiti
a dosyta se na něm pást.

Mráčku se odtud ani nechce;
když celý však už světlem žhnul,
noc zlatou tykev zvedla lehce,
mrak zčernal a se rozplynul.

<3