Podivné přátelství herce Jesenia

Včera mi kdosi roztomile poradil, abych si třeba o víkendu četl. Ráno jsem se probudil sice řádně poničen, ovšem spát již nemožno, a tak jsem se vrhl na rozečtenou knihu, co ležela ještě otevřená u postele a žasl jsem dále nad příběhem Podivného přátelství herce Jesenia.

Spoiler warning: Some plot details follow.

To přátelství je mezi dvěma herci, Jesenius vlastně objevil talent Jana Veselého a dostal jej nejdříve na Vinohrady a pak dokonce do Národního. Tráví spolu mnoho času, rozumějí si a stanou se z nich nerozluční přátelé. Znamená to i spoustu krásných úvah o herectví a umění. Když Veselý chce, aby mu Jesenius řekl něco o dívce, kterou miluje, dostane se mu odpovědi: „Není co. Než že ji miluji, že není cesty k ní a že jsem smuten.“ Jesenius je zamilován do Klárky, mladé dívky, kterou potkal na venkově. Ta ale chce nejdříve vystudovat hudbu a něco znamenat a do té doby chce od Jesenia svobodu. Lásku stvrdí polibkem. „Milovat vás ovšem budu,“ slibuje herec, „dovolte mi to, znáte mne a víte, že se tak nikdy nebude dít vtíravě.“ Čas ubíhá. Když se pak Jesenius doví, že Klára studuje v Praze, nehledá ji přímo, ale chodí neustále v ulicích, kde by ji mohl potkat, třeba až půjde z hodiny, pátrá po tom, kde bydlí, dokonce ji nakonec i potká… a dostává novou naději. „Mnoho jsem o tom přemýšlela, mnoho nocí nespala, ale vidím, že bych shořela studem, kdybych se vám před dosažením cíle měla podívat do očí jako tehdy. Teď se chci učit a jen učit! Bude-li ze mne něco, stanu-li se něčím, pak…“ Zarazila se. I já jsem se zarazil. Každý máme naději v nějakém tom pak… Jesenius pak zjistí, že Klára spala s Veselým, jenž ji ovšem opravdově nemiluje.
Druhého dne dopoledne měl Jesenius zkoušku a práce na něco působila léčivostí chininu, který působí hukot v uších, duse tak výkřiky bolesti příliš prudké…
Jsem v polovině knihy, kdy se Jan Veselý Jeseniovi svěřuje se svou temnou minulostí. Zabil v Itálii ženu. Vrazil jí v opilosti křivák do srdce. Už se těším na večer po představení, dneska nikam do baru, ale na stránky tohoto poutavého románu. Klobouk dolů, Ivane Olbrachte!

Spoiler ends here.

mljt