Jakýsi pedant vida, jak Solon oplakává smrt jednoho syna, řekl mu: „Proč tak pláčeš, vždyť to nic nepomůže?“ A mudrc mu odpověděl: „Právě proto, že to nic nepomůže.“ Je jasno, že pláč jistě nějak pomáhá, byť jen tím, že ulehčuje; a přece vidíme v Solonově odpovědi nešetrnému muži hluboký smysl. A jsem jist, že mnohé bychom vyřešili, kdybychom všichni vyšli na ulici a kdybychom svá soužení, která, jak by se možná ukázalo, jsou možná jediným soužením společným, kdybychom je tam vyjevili, vyplakali, vykřičeli k Bohu. Chrám je nejsvětější tím, že je místem společného naříkání. Miserere ve sborovém zpěvu davu, zdeptaného osudem, vyváží každou filosofii. Nestačí léčit mor, je nutno umět jej také oplakávat. Ano, je nutno umět plakat; a je to snad nejtěžší umění. A nač je to? Zeptejte se Solona.
...
Žádné komentáře:
Okomentovat