Na Hluboké v antikvariátě jsem utržil i poměrně vzácný spisek od Thomase de Quincey s názvem Johanna z Arku (1920), ke kterému dělal obálku třicetiletý Jan Zrzavý. Znal jsem Quinceyho jako autora Zpovědi anglického poživače opia, kterou jsem četl v letech středoškolských, když v Lounech fungovalo Lábusovo knihkupectvíčko s undergroundovou literaturou, a taky se od puberty rád freudovsky pitvám ve svém dětství. Nevím, kam ta knížka přišla, ale lábusovky většinou kolovaly, takže možná koluje dál a dál. Zkoušel jsem nedávno anglickou verzi, ale moc se to vleklo. A tak jsem byl rád, když jsem uviděl od tohoto autora jedné knihy, jak je asi nejen v Čechách vnímán, zcela neoprášený titul. Je to vlastně polemika s Micheletovými Dějinami Francie a to dost bryskní a přitom anglicky odměřená. Quincey mě zase přesvědčil o relativnosti všeho, co se učí v dějepisu. Pár let už ríkám studentům, že Johanka nebyla z Arku (d´Arc), ale jmenovala se Darcová, česky by se tedy dalo říct snad Jana Dárková; a že přídomek „z Arku“ dostala až v 19. století. De Quincey tento poznatek francouzských historiků zpochybňuje:
„Nejvážnějším důvodem, kterým moderní Francie chce zmásti staré tradiční psaní, jest to, že Jean Hordal, potomek bratra Panny, podepsal se roku 1612 Darc. Ale co z toho?...
tady překladateli vypadla jedna de Quinceyho jízlivost, kterou si dovolím dopřeložit
(orig. Beside the chances that M. Hordal might be a gigantic blockhead…):
Pomineme-li možnost, že pan Hordal byl naprostý tupec…
… jest známo, že ta troška pravopisu, co Prozřetelnosti zlíbilo se rozděliti lidem 17. století, byla vesměs zmonopolisována tiskaři; ale pan Hordal nebyl tiskařem.“
Velmi mě zaujala jedna psychologicko-historická pravda, která se nezmiňuje často, o to víc se mi líbí její stylistické vyjádření od tohoto anglického autora:
„My Angličané jevili jsme vždy úctu k zarytému nepřátelství. Pracovati neústupně o zkázu Anglie, říkati po celý život slovem i skutkem, Delenda est Anglia Victrix! – takový záměr nenávistný, věrně sledovaný, získal některým lidem stálé důchody z našich národních fondů úcty. Lépe než nějaká dědičná služba, prokazovaná Anglii, osvědčilo se někdy nejšílenější záští k Anglii. Hyder Ali, ba i jeho syn Tipoo, ač o tolik nižší, a Napoleon, vesměs těžili z této naší náklonnosti, přeceňovati záslužnost ďábelského nepřátelství. Ani jeden z těchto mužů nebyl nikdy schopen, krom ojedinělé náhody, velebiti nepřítele (co na to říkáte, čtenáři?); a přece kvůli nim rádi zapomínáme nejen jejich provinění, ale (což jest horší) jejich ohyzdné licoměrnosti a sobectví, – neboť vlastenectví to nebylo. Suffren a nějakých půl tuctu jiných francouzských námořních hrdinů, poněvadž nám dělali neplechy, co jen mohli – a byly to opravdu neplechy veliké – jsou jména v Anglii poctivě vážená. Z téže příčiny Panna Orleánská, vítězná nepřítelkyně Anglie, byla určena, by se jí dostalo nejhlubší vzpomínky od velkoduché spravedlnosti Angličanův.“
„Nejvážnějším důvodem, kterým moderní Francie chce zmásti staré tradiční psaní, jest to, že Jean Hordal, potomek bratra Panny, podepsal se roku 1612 Darc. Ale co z toho?...
tady překladateli vypadla jedna de Quinceyho jízlivost, kterou si dovolím dopřeložit
(orig. Beside the chances that M. Hordal might be a gigantic blockhead…):
Pomineme-li možnost, že pan Hordal byl naprostý tupec…
… jest známo, že ta troška pravopisu, co Prozřetelnosti zlíbilo se rozděliti lidem 17. století, byla vesměs zmonopolisována tiskaři; ale pan Hordal nebyl tiskařem.“
Velmi mě zaujala jedna psychologicko-historická pravda, která se nezmiňuje často, o to víc se mi líbí její stylistické vyjádření od tohoto anglického autora:
„My Angličané jevili jsme vždy úctu k zarytému nepřátelství. Pracovati neústupně o zkázu Anglie, říkati po celý život slovem i skutkem, Delenda est Anglia Victrix! – takový záměr nenávistný, věrně sledovaný, získal některým lidem stálé důchody z našich národních fondů úcty. Lépe než nějaká dědičná služba, prokazovaná Anglii, osvědčilo se někdy nejšílenější záští k Anglii. Hyder Ali, ba i jeho syn Tipoo, ač o tolik nižší, a Napoleon, vesměs těžili z této naší náklonnosti, přeceňovati záslužnost ďábelského nepřátelství. Ani jeden z těchto mužů nebyl nikdy schopen, krom ojedinělé náhody, velebiti nepřítele (co na to říkáte, čtenáři?); a přece kvůli nim rádi zapomínáme nejen jejich provinění, ale (což jest horší) jejich ohyzdné licoměrnosti a sobectví, – neboť vlastenectví to nebylo. Suffren a nějakých půl tuctu jiných francouzských námořních hrdinů, poněvadž nám dělali neplechy, co jen mohli – a byly to opravdu neplechy veliké – jsou jména v Anglii poctivě vážená. Z téže příčiny Panna Orleánská, vítězná nepřítelkyně Anglie, byla určena, by se jí dostalo nejhlubší vzpomínky od velkoduché spravedlnosti Angličanův.“
...
Žádné komentáře:
Okomentovat