Na hradě Lemberku jsme prováděl s jednou slečnou, která milovala Julia Zeyera. Chápal bych zájem, ale lásku? Na konci 20. století? Po pár letech jsem si koupil Zeyerovo dílo v krásné secesní úpravě. Přečetl jsem si tehdy Dům U tonoucí hvězdy a zamiloval jsem se, ovšem láskou nevěrnou, moc jsem toho od Zeyera pak už nepřečetl, snad jen Karolinskou epopeju, protože mi byla inspirací pro můj dějepis ve verších. A dnes ráno jsem se v rozhlase doslechl, že v Brně se koná konference Julius Zeyer, lumírovský básník v duchovním dění Evropy… Úvodní přednášku měl Viktor Viktora, na jehož přednášky jsem chodíval v Plzni dobrovolně, protože tenhle pan profesor měl pod přehazovačkou. Rád bych seděl v Brně třeba v poslední galerii, protože témata jsou opravdu zajímavá. Když jsem hledal látku pro vánoční hru na Hasištejně, sáhl jsem i po dramatickém díle Julia Zeyera. Nic vánočního jsem nenašel, ale v Libušině soudu má Libuše krásný dialog s Přemyslem zakončený touto replikou:
Cos v srdci mém mi brání, Přemysle,
bych samochtíc o sobě rozhodla,
ač v nitru jasně cítím, že jsem tvou!
Ó spokoj se tím slibem, který máš,
a nezasahej v klid můj rušivě.
Jest život jako řeka plynoucí
tím směrem, který svah jí vyměřil.
Čím hlubší jest, tím tišší její proud,
vždyť síla její jest jí zárukou,
že cíle dojde určeného jí.
Ó, Přemysle, tys řekou hlubokou,
žij klidně tedy dál a víru měj
v náš osud budoucí. Hleď, já ji mám!
Mně přichází na mysl pohádka
ta, kterou matka povídala dnes:
Dub onen v moři jasná láska jest
– má kořeny své v síle praboha
A proto vyvrátiti nelze ji.
Ti holubi dva pevná vůle jsou
a nadšení! Ty zbudovaly svět
a blankyt sklenuly!
Jestlipak režisér Constantin Werner Zeyera četl? Patrně ne, scénář filmu Koruna Vyšehradu prý čerpá z divadelních her Franze Grillparzera, Clemense Brentana a próz Aloise Jiráska. Především rakouský Grillparzer bude nejspíš Zeyerovi v něčem podoben, neboť vychází také z padělaného Rukopisu zelenohorského, ovšem předvádí nám Libuši jako elfku ze starého světa Keltů. O německém zpracování Libuše moc nevím, na to americké s Maďarem v roli Přemysla Oráče jsem opravdu zvědav. O Zeyerovi dnes správně v rozhlase řekli, že zároveň bořil i tvořil mýty. Co s naším mýtem udělá Constantin Werner, toho se trochu obávám.
Cos v srdci mém mi brání, Přemysle,
bych samochtíc o sobě rozhodla,
ač v nitru jasně cítím, že jsem tvou!
Ó spokoj se tím slibem, který máš,
a nezasahej v klid můj rušivě.
Jest život jako řeka plynoucí
tím směrem, který svah jí vyměřil.
Čím hlubší jest, tím tišší její proud,
vždyť síla její jest jí zárukou,
že cíle dojde určeného jí.
Ó, Přemysle, tys řekou hlubokou,
žij klidně tedy dál a víru měj
v náš osud budoucí. Hleď, já ji mám!
Mně přichází na mysl pohádka
ta, kterou matka povídala dnes:
Dub onen v moři jasná láska jest
– má kořeny své v síle praboha
A proto vyvrátiti nelze ji.
Ti holubi dva pevná vůle jsou
a nadšení! Ty zbudovaly svět
a blankyt sklenuly!
Jestlipak režisér Constantin Werner Zeyera četl? Patrně ne, scénář filmu Koruna Vyšehradu prý čerpá z divadelních her Franze Grillparzera, Clemense Brentana a próz Aloise Jiráska. Především rakouský Grillparzer bude nejspíš Zeyerovi v něčem podoben, neboť vychází také z padělaného Rukopisu zelenohorského, ovšem předvádí nám Libuši jako elfku ze starého světa Keltů. O německém zpracování Libuše moc nevím, na to americké s Maďarem v roli Přemysla Oráče jsem opravdu zvědav. O Zeyerovi dnes správně v rozhlase řekli, že zároveň bořil i tvořil mýty. Co s naším mýtem udělá Constantin Werner, toho se trochu obávám.
Žádné komentáře:
Okomentovat