Ledové srdce

Jsem teď pořád jednou nohou v Číně, v Praze jsem nakoupil spousty buddhistické literatury, ale také studentské verše čínské básnířky Ping Sin (pseudonym, v překladu ledové srdce) z 20. let 20. století. Celá sbírka je silná, a tak sem přepisuju jen pár veršů náhodně tak, jak otáčím stránky…

Když víra mladé duši pomůže
vystoupit na věž odevzdání,
strhne ji žebřík myšlení.

K východu plyne voda,
k západu klesá měsíc.
Básníku,
můžeš je svým citem zastavit?

Kvítečku v rohu zdi!
Jsi sám, máš jen svou vůni,
ale když vydechneš,
nebe i zem jsou malé.

Pořád mám strach, že zaslechnu šum křídel –
Ptáčku!
Až dorostou ti perutě,
kam uletíš mi?

Půlnoc –
svět pohroužen je do spánku.
Bdím jenom já.
Anebo možná jsem postavou snu?

Vrtkavost nálad –
máme se jí poddat?
Budí nepředvídatelné myšlenky,
z nichž vzcházejí podivuhodná díla.

<3