Protože k tajům buddhismu existuje spousta klíčů ve starším bráhmanismu, obrátil jsem pozornost i k pramenům tohoto náboženství. Pro Buddhu sice nebylo vůbec podstatné stvoření světa (tak jako je tomu téměř u všech ostatních náboženských systémů), nicméně ten příběh musel znát a já v něm dokonce nacházím velký klíč k zámku Nirvány. Na počátku totiž nebylo nic, v Satapatabrahmaně se dokonce píše, že svět ani nebyl ani byl, do jisté míry byl a do jisté míry nebyl. A to, čím byl, bylo myšlení a to myšlení si řeklo „chci být“. Vyznavači bráhmanismu viděli cíl životů a stěhování duší právě v rozplynutí duše v univerzálním myšlení (atman, paramatman nebo brahman, pro nás Evropany na tom tolik nesejde), kdy už se individuální duše nemusela do nikoho vtělovat. Buddhisté v atman nevěří a dokonce v něm vidí hlavní zdroj utrpění. A co je tedy za atmanem, za myšlení, které mělo být u zrodu existence? Právě ono nic, kam se pokouší dojít každý buddhistický mnich. Ovšem Buddha by to takhle neřekl, neboť on mluví o neexistenci počátku a konce… Vidí-li ovšem v tom, co učí (totiž v dharmě), konec utrpení, musí připustit i jeho začátek, před nímž nebylo nic. Ale nechci zde unavovat svými vývody, chci se podělit o nádhernou legendu o stvoření světa z upanišády Taittiriya:
Svět byl vodou, mořským vodstvem. Tu plakal Pradžapati: „K čemu jsem se zrodil, pro takový nepevný základ?“ Slza, která padla do vody, stala se zemí, co setřel stalo se vzduchovým prostorem, co setřel nahoru, stalo se nebem. Poněvadž plakal (arodit), odtud pochází jméno Rodasi (nebe a země). Kdo to ví, v toho domě lidé nepláčí. To je tedy počátek všech světů. Kdo tedy zná původ světů, tomu se na tomto světě nepřihodí neštěstí. Nalezl na zemi podklad. Když v ní nalezl podklad, řekl si: Rozplodím se! Roznítil se vnitřně a otěhotněl. Ze svého zadku zrodil démony a nadojil jim pokrm do hliněné nádoby. A toto své tělo odhodil: z toho povstala temná noc! Přál si: Chtěl bych se rozploditi! Roznítil se vnitřně a otěhotněl. Ze svého pohlavního údu porodil tvory. Proto jsou tak četní, že je zrodil ze svého pohlavního údu. I nadojil jim mléka do dřevěné nádoby. I odhodil toto své tělo, a z toho povstala měsíční zář. Přál si: Chtěl bych se rozploditi! Roznítil se vnitřně a otěhotněl. Z obou podpaží zrodil roční doby. Těm nadojil do stříbrné nádoby tuku a odhodil toto tělo, i stalo se z něho přítmí mezi dnem a nocí. Přál si: Chtěl bych se rozploditi! Roznítil se vnitřně a otěhotněl. Ze svých úst zrodil bohy, těm nadojil soma do zlaté nádoby, i odhodil toto své tělo, a to se stalo dnem. To jsou doby Pradžapatiovy. Kdo to ví, vydojuje tvory. „Pro nás povstal den“, pravili bohové, odtud jméno bohů (déva od diva – den). Kdo zná původ jména déva, stane se sám přítelem bohů.
Ve dvou větách je obsažen i zajímavý rozdíl mezi východními a západními filosofickými a náboženskými náhledy. Pro Orient je důležité vědět = znát původ (třeba i etymologický původ slova) – a pak jsou blízko spáse. Pro západního člověka je pro spásu důležité věřit (třeba právě jen v tu spásu).
Svět byl vodou, mořským vodstvem. Tu plakal Pradžapati: „K čemu jsem se zrodil, pro takový nepevný základ?“ Slza, která padla do vody, stala se zemí, co setřel stalo se vzduchovým prostorem, co setřel nahoru, stalo se nebem. Poněvadž plakal (arodit), odtud pochází jméno Rodasi (nebe a země). Kdo to ví, v toho domě lidé nepláčí. To je tedy počátek všech světů. Kdo tedy zná původ světů, tomu se na tomto světě nepřihodí neštěstí. Nalezl na zemi podklad. Když v ní nalezl podklad, řekl si: Rozplodím se! Roznítil se vnitřně a otěhotněl. Ze svého zadku zrodil démony a nadojil jim pokrm do hliněné nádoby. A toto své tělo odhodil: z toho povstala temná noc! Přál si: Chtěl bych se rozploditi! Roznítil se vnitřně a otěhotněl. Ze svého pohlavního údu porodil tvory. Proto jsou tak četní, že je zrodil ze svého pohlavního údu. I nadojil jim mléka do dřevěné nádoby. I odhodil toto své tělo, a z toho povstala měsíční zář. Přál si: Chtěl bych se rozploditi! Roznítil se vnitřně a otěhotněl. Z obou podpaží zrodil roční doby. Těm nadojil do stříbrné nádoby tuku a odhodil toto tělo, i stalo se z něho přítmí mezi dnem a nocí. Přál si: Chtěl bych se rozploditi! Roznítil se vnitřně a otěhotněl. Ze svých úst zrodil bohy, těm nadojil soma do zlaté nádoby, i odhodil toto své tělo, a to se stalo dnem. To jsou doby Pradžapatiovy. Kdo to ví, vydojuje tvory. „Pro nás povstal den“, pravili bohové, odtud jméno bohů (déva od diva – den). Kdo zná původ jména déva, stane se sám přítelem bohů.
Ve dvou větách je obsažen i zajímavý rozdíl mezi východními a západními filosofickými a náboženskými náhledy. Pro Orient je důležité vědět = znát původ (třeba i etymologický původ slova) – a pak jsou blízko spáse. Pro západního člověka je pro spásu důležité věřit (třeba právě jen v tu spásu).
<3
Žádné komentáře:
Okomentovat