Když se mě barmanka v Lucerně zeptala, co to čtu, začal jsem jí nadšeně vyprávět, že jsem si právě na poště vyzvednul překlady dopisů, který psala jedna Angličanka v letech 1716 – 1718 do Londýna ze cest, které absolvovala se svým manželem, velvyslancem v Cařihradu a že to píše tak živě, že člověku ani nepřijde, že čte něco 300 let starýho. A že se stavila i v Praze a docela se jí vysmála, ale v podstatě stejně ironickej tón sklidila i Vídeň se všemi svými uměleckými sbírkami a další města. Líbily se jí Drážďany. A hned jsem paní za další natočenou desítku přečetl kousek z Hannoveru, kde se naší Lady dostalo v zimě pomerančů a ananasu a ona se podivila, že ananas přeci roste jen v Brazílii. Bylo jí vysvětleno, že v Hannoveru mají takové skleníky, že tam i v zimě roste tropické ovoce.
„Divím se, že doposud u nás v Anglii nemáme vynález tak užitečný. Tímto pozorováním přecházím k úvaze o svéhlavosti naší, že pět měsíců v roce třeseme se zimou, nežli bychom použili kamen, která jsou jistě nejpohodlnějším vynálezem životním. Krom toho nijak neškaredí útvar světnice, ba spíše jsou jí nádhernou okrasou, když jsou malována a vyzlacena, jako třeba ve Vídni nebo v Drážďanech, kde se podobají porculánovým vásám, sochám, krásným kabinetům a to až do nerozeznání přirozeně. Jestli se kdy vrátím, jistě, i proti modě, budou kamna v mé světnici…“
Určitě zase budu občas otravovat výpiskama jako onehdy z Kollára, ale na to už jste si zvykli, že? Spolu s touhle knížkou mi přišla i úžasná maličká starožitná skříňka. Ovšem už docela dlouho čekám ještě jinou zásilku se starožitností, a tak tu ještě přidám jeden postřeh z roku 1716:
Obdržela jsem Váš list teprv den před odjezdem z Vídně, třebas podle datování měla jsem jej obdržet mnohem dříve. Ale ve většině německých zemí nejhůře zařízena je pošta. Mohu Vás ubezpečit, že v Praze zavěsili poštovní balík dozadu na mou šézu, a takto jej vezli až do Drážďan, takže tajemství polovice země byla bych měla podle chuti ve svých rukou, kdybych bývala zvědava na ně.
Ještě prozradím, že autorka se jmenuje Mary Wortley Montagueová a její dopisy v angličtině jsou zde. Příští příspěvek bude určitě o 14. dopisu, to je ten z Prahy.
„Divím se, že doposud u nás v Anglii nemáme vynález tak užitečný. Tímto pozorováním přecházím k úvaze o svéhlavosti naší, že pět měsíců v roce třeseme se zimou, nežli bychom použili kamen, která jsou jistě nejpohodlnějším vynálezem životním. Krom toho nijak neškaredí útvar světnice, ba spíše jsou jí nádhernou okrasou, když jsou malována a vyzlacena, jako třeba ve Vídni nebo v Drážďanech, kde se podobají porculánovým vásám, sochám, krásným kabinetům a to až do nerozeznání přirozeně. Jestli se kdy vrátím, jistě, i proti modě, budou kamna v mé světnici…“
Určitě zase budu občas otravovat výpiskama jako onehdy z Kollára, ale na to už jste si zvykli, že? Spolu s touhle knížkou mi přišla i úžasná maličká starožitná skříňka. Ovšem už docela dlouho čekám ještě jinou zásilku se starožitností, a tak tu ještě přidám jeden postřeh z roku 1716:
Obdržela jsem Váš list teprv den před odjezdem z Vídně, třebas podle datování měla jsem jej obdržet mnohem dříve. Ale ve většině německých zemí nejhůře zařízena je pošta. Mohu Vás ubezpečit, že v Praze zavěsili poštovní balík dozadu na mou šézu, a takto jej vezli až do Drážďan, takže tajemství polovice země byla bych měla podle chuti ve svých rukou, kdybych bývala zvědava na ně.
Ještě prozradím, že autorka se jmenuje Mary Wortley Montagueová a její dopisy v angličtině jsou zde. Příští příspěvek bude určitě o 14. dopisu, to je ten z Prahy.
Žádné komentáře:
Okomentovat