Bazliliku sv. Zenona jsme si nejdříve mohli prohlédnout z mostu u starého hradu. Batohy jsme si nechali na nádvoří hradu, a tak jsme se mohli konečně trochu protáhnout a vyfotit i jako normální turisti.
Pak jsme se ještě na hradě nasvačili a doplnili čerstvou vodu z fontány (v Itálii teče ve všech fontánách pitná voda).
Náležitě posilněni a osvěženi jsme vyrazili po pravém břehu proti proudu řeky Adige.
Skrze liduprázdné uličky jsme se dostali k bazilice a rozhodli jsme se ji nejdříve obejít podél zdi. S turisty tady nepočítali, byla to cesta kolem silnice a vysokou zdí a ještě vyšším pletivem obehnaného traktu opatství. Se zvednutýma rukama jsem cestou pořídil jednu fotografii, na kterou jsem z Verony asi nejpyšnější.
Když jsme se dostali oklikou na náměstí sv. Zenona, byli jsme sice úplně vyřízení, ale stálo to za to.
Takovejhle pohled se člověku nenaskytne každej den.
Kostel je z 12. století a přestože je to doba ještě vrcholně románská, předstihuje svojí majestátností a některými prvky i mnoho gotických katedrál.
Rota Fortunae, kolo Štěstěny, které je zobrazeno na rozlehlé růžici v průčelí, nám coby stopařům jasně připomnělo, že jednou jsi dole...
jednou nahoře...
My jsme ale chtěli být vevnitř, a tak jsme zaplatili příslušný obnos a Věruška si musela zahalit své vnady do modrého návleku, aby nevzbudila povyk...
V majestátném prostoru chrámové lodi nejvíce upoutají malby na stěnách.
Z odkrytých vrstev lze vidět, že už ve středověku se na stěny malovalo docela čile, jsou tu třeba dva sv. Kryštofové, každý z jiné vrstvy a mě zaujalo, že tu mají podobně jako u nás ve františkánském klášteře zrestaurované některé malby tak, že se překrývají dvě vrstvy a vyvolávají tak zcela nechtěný a přesto velmi kouzelný umělecký dojem.
Když jsme zapalovali svíčku v kryptě, ani jsme nevěděli, že je to podle legendy ono místo, kde byli bratrem Vavřincem tajně sezdáni Romeo a Julie.
Ale jako bychom to tušili.
I Adam s Evou nám to chtěli naznačit.
Po prohlídce kostela jsme ještě chvíli odpočívali na rajské zahradě, pomodlili jsme se za úspěch naší cesty a vydali jsme se přes veřejné záchodky směr výpadovka na dálnici Benátky - Milán.
Tohle je náš poslední pohled na baziliku sv. Zenona. Už tenhle zážitek stál za výlet. A to jsme ještě netušili, co nás čeká dál.
1 komentář:
Ve Veroně jsem byla před třemi měsíci a skoro na všem byla lešení a jakési ochranné sítě, na kterých byly fotografie průčelí toho onoho kostela - tak jsem ráda, že jsem si to teď na tvých fotkách připomněla "necenzurovaně" :)
Zuzann
Okomentovat