Mezinárodní velmistr a mistr České republiky v rapid šachu Jiří Štoček při kadaňské simultánce u poslední šachovnice, kde hrál nejdéle...Šachy mě naučil tatínek. Šachový slabikář si pamatuju mnohem líp než ten, z něhož jsem se učil v první třídě číst. Naprosto přesně si taky pamatuju chvíli, kdy jsem tátu poprvé férově porazil - předtím jsem ho porážel tak, že mi nahrál nějakou situaci, odešel na záchod a prohlásil: „Třetím tahem mat! Máš na to čas, než přijdu ze záchoda!“ Měl ale srdce na pravém místě a vzal si s sebou vždycky Rudý právo, takže jsem to s přehledem stíhal. Jednou se ale přehlíd a dostal mat, aniž by o něm věděl. Pokročil jsem.
Samostudium pokračovalo, hlavně když jsem byl doma s (většinou předstíranou) nemocí a nejintenzivněji pak v Praze na Urologické klinice, kde jsem během čtrnácti dnů přelouskal knihu Šachy - hra královská a naučil se do detailu pár zahájení. V posledním ročníku jsem mastil partii za partií se spolužákem Lubošem K. tak poctivě, že si z osmé třídy moc jinejch věcí nepamatuju.
Na konci gymplu jsem poznal Brďu, mého věrného protihráče, s nímž dodnes hrajeme, když se vidíme (což je ovšem stále sporadičtěji). To už jsem byl v literatuře u Psychologického průvodce šachovou partií. Brďa sám mě přivedl na úžasnou Šachovou novelu od Stefana Zweiga, která je mi dodnes inspirací. Začal jsem chápat šachy jako hru, umění a náboženské vyznání dohromady. A jako jsem chodíval do kostela dozadu až za mříž, tady si taky přijdu tak trochu mimo hlavní dění, ale jako jsem nepřestal věřit v Krista, i když do kostela už zajdu málokdy, nepřestal jsem ani hrát šachy anebo o nich aspoň přemýšlet.
Na sobotu jsme se šachovým klubem Střelnice v Kadani zorganizovali na Střelnici simultánní prezentaci třetího nejlepšího hráče naší republiky Jiřího Štočka. Když jsem ležel jako sedmnáctiletej student v Lounech na dětském oddělení v nemocnici - nějak z protekce, hrál jsem simultánku asi s pěti dětma na oddělení a vrcholem mého tehdejšího umu byla partie, kterou jsem odehrál se zavázanýma očima, kdy se tahy pouze hlásily a člověk si musel pamatovat, jak co stojí. Četl jsem něco podobného o velmistrech a dokazoval jsem si na malých dětech, jak jsem dobrej šachista. Teď se za to trochu stydím, ale ty děti se kromě modloslužebnické úcty k mým z nebe darovaným schopnostem snad i bavily.
Měl jsem tedy teď v sobotu možnost zažít to jaksi z druhé strany. Ráno jsem se probudil o hodinu dřív, abych si na internetu nastudoval sicilskou obranu aspoň do pátého tahu v několika variantách. Byla to oblíbená hra mého tatínka, protože věděl, že ji neumím tolik jako všechny ty hry začínající tahy e4 - e5. Cítil jsem se na velmistra dostatečně připraven.
Proti Jiřímu Štočkovi se nakonec sešlo něco kolem pětadvaceti hráčů. Posedali si do kruhu (tedy spíš čtverce), v jehož vnitřku stál sám mladý velmistr a já jsem bohužel kvůli povinnostem v Orfeu přišel, až když všichni hráli svůj třetí tah. Zařadil jsem se plynule do simultánního turnaje usazením k jedné volné šachovnici. A okamžik, kdy Jiří Štoček zahrál svůj první tah, byl už rozhodující: d4!! (dvěma vykřičníky se v šachu označuje velmi dobrý tah). Po mém d5 přišlo c4 a já věděl jen název zahájení: Dámský gambit. Co hrát dál jsem samozřejmě netušil. Zahrál jsem tedy jezdcem na f3, aniž bych jako můj soupeř tušil, že jde o Keresovu variantu. Jinde ji znají jako Baltskou obranu a velmistři ji vlastně vůbec nehrají, protože se neosvědčila (snad právě jen s výjimkou estonského velmistra Paula Kerese). Já ovšem nejsem estonský velmistr, a tak soudím, že si Jiří Štoček už po mém dalším tahu byl jistý vítezstvím. Zpočátku se u mě nezdržoval déle než vteřinu, všiml jsem si, že u jiných hráčů stráví i vteřiny dvě, u některých dokonce dává ruku do kapsy, a zahraje, až ji teprve po třech vteřinách vytahne. Když jsem ho tedy asi po deseti tazích donutil u mě strávit poprvé téměř pět vteřin, začínal jsem být domýšlivý. Otáčel jsem se na Věrušku s tím, že mám dobrý tah, a významně jsem pomrkával po okolí.
Hned další tah mi dokázal, že ten můj dobrý tah zavání ztrátou figury a že Jiří Štoček u mě postává o pár setin vteřiny déle jen proto, že už promýšlí mat. Jak jsem už tak s Brďou zvyklej, většinou vykouzlím z nouze ctnost, a tak jsem měl tu čest v následujícím tahu dát velmistrovi buď šach (můj tajný cíl - od rána jsem Věrušce hlásil, že si chci dát aspoň jeden šach) nebo vidle jezdcem na věž a na dámu. Vybral jsem si vidle.
Situace, kdy mám materiální převahu s velmistrem si koledovala o fotografii. Zvlášť když už jsem v protejší řadě hráčů viděl některé zoufalce ztrácet kontrolu nad partií (na snímku např. čtvrtý zprava). Pro šachisty je ale z následujícího snímku hned jasné, kdo má faktickou převahu.
To už za mnou stál starý pan Albrecht a prozradil mi, že už to brzy přijde. Přeci jen, neměl jsem zarošováno a soupeř ovládal střed. Přišlo to rychleji, než jsem čekal. Položil jsem krále, podal soupeři ruku a poděkoval za vyučení.
Byl jsem smutný až do chvíle, kdy jsem zjistil, že prohráli všichni až na jednoho, který remizoval. Když jsem se dozvěděl, že vlastně všichni hráli na remízu, začal jsem na sebe bejt zase pyšnej. Ve svý nevědomosti a namyšlenosti jsem totiž byl s Jiřím Štočkem asi jedinej, kdo hrál na výhru! Na rozdíl od něj mi to nevyšlo. Snad příště.
Jiří Štoček nejen že téměř všechny partie vyhrál, ale když se ho poslední soupeř, který ho nejdéle potrápil a nakonec taky prohrál, zeptal, jestli nebylo lepší v nějakém tom dvacátém tahu zahrát jinak, postavil figury do základní pozice a celou partii zpaměti přehrál. V tu chvíli jsem to přehodnotil. Příště se mi totiž budou tak třást ruce, že budu rád, že přetáhnu figuru z místa na místo. Na výhru už hrát nebudu, zkusím znovu se ctí prohrát. A dát si alespoň ten slíbený šach.
Jak se postupně prohrávalo, břibývalo kibiců...
Mezi šachisty bylo spousta těch, co hrávali s tátou (a pozdravovali ho - což mu vzkážu, až ho budeme v září klást do rodinného hrobu)...
... ale i těch, co s tátou určitě nehráli (tenhle se bránil dýl než já)
Jediný šťastně remizující v družném hovoru se soupeřem...
Samostudium pokračovalo, hlavně když jsem byl doma s (většinou předstíranou) nemocí a nejintenzivněji pak v Praze na Urologické klinice, kde jsem během čtrnácti dnů přelouskal knihu Šachy - hra královská a naučil se do detailu pár zahájení. V posledním ročníku jsem mastil partii za partií se spolužákem Lubošem K. tak poctivě, že si z osmé třídy moc jinejch věcí nepamatuju.
Na konci gymplu jsem poznal Brďu, mého věrného protihráče, s nímž dodnes hrajeme, když se vidíme (což je ovšem stále sporadičtěji). To už jsem byl v literatuře u Psychologického průvodce šachovou partií. Brďa sám mě přivedl na úžasnou Šachovou novelu od Stefana Zweiga, která je mi dodnes inspirací. Začal jsem chápat šachy jako hru, umění a náboženské vyznání dohromady. A jako jsem chodíval do kostela dozadu až za mříž, tady si taky přijdu tak trochu mimo hlavní dění, ale jako jsem nepřestal věřit v Krista, i když do kostela už zajdu málokdy, nepřestal jsem ani hrát šachy anebo o nich aspoň přemýšlet.
Na sobotu jsme se šachovým klubem Střelnice v Kadani zorganizovali na Střelnici simultánní prezentaci třetího nejlepšího hráče naší republiky Jiřího Štočka. Když jsem ležel jako sedmnáctiletej student v Lounech na dětském oddělení v nemocnici - nějak z protekce, hrál jsem simultánku asi s pěti dětma na oddělení a vrcholem mého tehdejšího umu byla partie, kterou jsem odehrál se zavázanýma očima, kdy se tahy pouze hlásily a člověk si musel pamatovat, jak co stojí. Četl jsem něco podobného o velmistrech a dokazoval jsem si na malých dětech, jak jsem dobrej šachista. Teď se za to trochu stydím, ale ty děti se kromě modloslužebnické úcty k mým z nebe darovaným schopnostem snad i bavily.
Měl jsem tedy teď v sobotu možnost zažít to jaksi z druhé strany. Ráno jsem se probudil o hodinu dřív, abych si na internetu nastudoval sicilskou obranu aspoň do pátého tahu v několika variantách. Byla to oblíbená hra mého tatínka, protože věděl, že ji neumím tolik jako všechny ty hry začínající tahy e4 - e5. Cítil jsem se na velmistra dostatečně připraven.
Proti Jiřímu Štočkovi se nakonec sešlo něco kolem pětadvaceti hráčů. Posedali si do kruhu (tedy spíš čtverce), v jehož vnitřku stál sám mladý velmistr a já jsem bohužel kvůli povinnostem v Orfeu přišel, až když všichni hráli svůj třetí tah. Zařadil jsem se plynule do simultánního turnaje usazením k jedné volné šachovnici. A okamžik, kdy Jiří Štoček zahrál svůj první tah, byl už rozhodující: d4!! (dvěma vykřičníky se v šachu označuje velmi dobrý tah). Po mém d5 přišlo c4 a já věděl jen název zahájení: Dámský gambit. Co hrát dál jsem samozřejmě netušil. Zahrál jsem tedy jezdcem na f3, aniž bych jako můj soupeř tušil, že jde o Keresovu variantu. Jinde ji znají jako Baltskou obranu a velmistři ji vlastně vůbec nehrají, protože se neosvědčila (snad právě jen s výjimkou estonského velmistra Paula Kerese). Já ovšem nejsem estonský velmistr, a tak soudím, že si Jiří Štoček už po mém dalším tahu byl jistý vítezstvím. Zpočátku se u mě nezdržoval déle než vteřinu, všiml jsem si, že u jiných hráčů stráví i vteřiny dvě, u některých dokonce dává ruku do kapsy, a zahraje, až ji teprve po třech vteřinách vytahne. Když jsem ho tedy asi po deseti tazích donutil u mě strávit poprvé téměř pět vteřin, začínal jsem být domýšlivý. Otáčel jsem se na Věrušku s tím, že mám dobrý tah, a významně jsem pomrkával po okolí.
Hned další tah mi dokázal, že ten můj dobrý tah zavání ztrátou figury a že Jiří Štoček u mě postává o pár setin vteřiny déle jen proto, že už promýšlí mat. Jak jsem už tak s Brďou zvyklej, většinou vykouzlím z nouze ctnost, a tak jsem měl tu čest v následujícím tahu dát velmistrovi buď šach (můj tajný cíl - od rána jsem Věrušce hlásil, že si chci dát aspoň jeden šach) nebo vidle jezdcem na věž a na dámu. Vybral jsem si vidle.
Situace, kdy mám materiální převahu s velmistrem si koledovala o fotografii. Zvlášť když už jsem v protejší řadě hráčů viděl některé zoufalce ztrácet kontrolu nad partií (na snímku např. čtvrtý zprava). Pro šachisty je ale z následujícího snímku hned jasné, kdo má faktickou převahu.
To už za mnou stál starý pan Albrecht a prozradil mi, že už to brzy přijde. Přeci jen, neměl jsem zarošováno a soupeř ovládal střed. Přišlo to rychleji, než jsem čekal. Položil jsem krále, podal soupeři ruku a poděkoval za vyučení.
Byl jsem smutný až do chvíle, kdy jsem zjistil, že prohráli všichni až na jednoho, který remizoval. Když jsem se dozvěděl, že vlastně všichni hráli na remízu, začal jsem na sebe bejt zase pyšnej. Ve svý nevědomosti a namyšlenosti jsem totiž byl s Jiřím Štočkem asi jedinej, kdo hrál na výhru! Na rozdíl od něj mi to nevyšlo. Snad příště.
Jiří Štoček nejen že téměř všechny partie vyhrál, ale když se ho poslední soupeř, který ho nejdéle potrápil a nakonec taky prohrál, zeptal, jestli nebylo lepší v nějakém tom dvacátém tahu zahrát jinak, postavil figury do základní pozice a celou partii zpaměti přehrál. V tu chvíli jsem to přehodnotil. Příště se mi totiž budou tak třást ruce, že budu rád, že přetáhnu figuru z místa na místo. Na výhru už hrát nebudu, zkusím znovu se ctí prohrát. A dát si alespoň ten slíbený šach.
Jak se postupně prohrávalo, břibývalo kibiců...
Mezi šachisty bylo spousta těch, co hrávali s tátou (a pozdravovali ho - což mu vzkážu, až ho budeme v září klást do rodinného hrobu)...
... ale i těch, co s tátou určitě nehráli (tenhle se bránil dýl než já)
Jediný šťastně remizující v družném hovoru se soupeřem...
1 komentář:
Hezký je to, jak si oba pamatujeme, kdy jsme zařízli svý tatíky. Mně bylo tenkrát čtrnáct a bylo to v Chorvatsku, kde jsem byl s tatíkem na dovče. Chtěl jsem mu ukázat, že na něj mám, a on to věděl a chtěl mi dokázat opak. Byla to standardní a nezajímavá partie, přičemž jsme ji ale hráli cca pět nebo šest hodin v kuse, kdy se napětí a soustředění v cimře dalo krájet. Bylo to o převaze jednoho pika na blbý lajně a tatík mě trápil až do matu. Do poslední chvíle mě cvičil, i když to měl dvacet tahů před koncem hry spočítaný.
Okomentovat