Asi jsem nevybral nejvhodnější titulek pro článek o varhanním koncertu, ale snad i proto budete číst dál. Když jsem před několika měsíci s Adamem Šoltou domlouval, že by si jeho kolega z rostocké akademie mohl u nás v Kadani zahrát na varhany, myslel jsem si, že půjde o nějakého pana profesora a nebyl jsem sám. Pochopil to tak i Otec Josef, který byl nadšen myšlenkou, že německý študovaný varhaník bude v českém, dříve německy osídleném městě, hrát hudbu českých autorů.
Když jsem šel v pátek Otci Josefovi předat plakát s programem koncertu, dozvěděl jsem se, že na varhany ve farním kostele chodí téměř denně hrát na několik hodin nějaký Velšan John, který dělá poradce v jednom podniku na zóně, kde se vyrábějí osvěžovače vzduchu, všelijaké gely a takové ty voňavé mejdlíčka do záchodů. Otec Josef neumí anglicky, a tak mu nedokáže říct, že se to třeba nehodí, aby tam hrál pořád. On by to ale asi nedokázal, ani kdyby anglicky uměl. Když o někom Otec Josef řekne, že je to zajímavej člověk, většinou je to někdo, kdo se vymyká měšťáckému vnímání světa, a tak jsem si říkal, že bych mohl po Mikovi poznat dalšího Velšana.
Nevěděl jsem, jak blízko jsem realitě. Když totiž v neděli dorazil Robert Giesler, čekalo mě jedno překvapění za druhým. Nepřijel totiž profesor, ale student, a nikoli student hry na varhany, ale hry na trubku, i když od nového školního roku začíná studovat nový obor - cemballo. Na varhany ale hraje od svých 7 let, a tak jsem se přestal bát. Trošku mě jen znervózňovalo, že mu chyběla jedna nožička u brejlí.
Když jsme se ještě s Adamem a Irenou Hnízdilovou, naší varhanicí, vyšplhali na kůr, varhany už byly v čilém provozu, protože na ně nehrál nikdo jiný než onen John z Walesu. Začala skvělá česko-německo-anglická konverzace o rejstřících, předvolbách, notách, manuálech a pedálech a tehdy jsem poznal, že hudba opravdu spojuje bez ohledu na to, jakým jazykem zrovna mluvíte. Dozvěděl jsem se jako laik dost zajímavejch věcí, třeba jak se připravujou pomocí izolepy noty na otáčení...
Nebo proč v zimě je pauza v Bachově tokátě mezi tududú ... tudududu důůůů dú v zimě delší než v létě. Protože varhaník využívá každé možnosti k ohřátí prstů.
Odpoledne přišlo asi čtyřicet lidí, což bylo na tak krásné počasí venku obdivuhodné. Byl to letos můj druhý varhanní koncert a musím říct, že sice nebyl tak profesionální a hudebně zajímavý jako ten u sv. Jakuba, ale tím, že jsem ho mohl trávit na kůru a vidět Robiemu tzv. do kuchyně, byl to pro mě o něco intenzivnější zážitek.
A teď to přijde. Když jsme po koncertě opustili kostel, zeptal se Adam, který v Rostocku studuje kytaru, odkud že John přesně je. A on je přes kanál od Liverpoolu. A tak se ho jen tak mimochodem Adam zeptal, jestli tam žil už v době, když byli slavní Beatles. A John se najednou rozpovídal, že byl na Beatlesácích právě ještě v době, kdy slavní nebyli a hráli v Cavern Clubu pro lidi, co si mysleli, že když přijeli z Hamburku, tak že jsou to Nemčouři (pamatujete, jak jsem tenkrát nemohl ty kluby v Hamburku najít?). V letech 1961-1962 hráli v tom klubu 292krát a na jednom tom koncertě byl i náš starej dobrej John. On nebyl někde na stadioně, kde lidi opravdu viděli někde v dálce takový malý broučky, a neslyšeli je pro ten jekot fanynek, on je slyšel z pár metrů a možná je i poplácal po rameni. Not bad, guys, not bad!
Podal jsem si skrz něho ruku s tím druhým Johnem a to je teda síla, ladies and gentlemen!
Žádné komentáře:
Okomentovat