V Lucce mají kostel svatého Martina. Byla to první památka (pominu-li městské hradby, které připomínají ty terezínské), kterou jsme na říjnovém zájezdu navštívili. Chtěl jsem o ní psát na sv. Martina, ale byl jsem v Brně a po sněhu nebylo ani památky. Martin dorazil až dneska. Asi se zdržel se žebrákem.
Ta legenda praví, že Martin potkal promrzlého žebráka a neváhal rozetnout svůj plášť vedví a půlku mu darovat. Příští den se mu zjevil Kristus v polovině jeho pláště. Když se člověk podívá na sochu svatého Martina na průčelí lucké katedrály (stejná je i uvnitř při východu), přijde mu Martin trochu nespravedlivej, protože žebrákovi ze svýho kabátce odsekává takovej celkem nevýznamenj cancour. Jen jestli se mu druhej den nezjevil Kristus tak, jak vypadal na kříži - to by odpovídalo, protože z toho cancouru by měl tak maximálně bederní roušku. Rozhodně nebyl navlečenej, jak ho zobrazuje Volto Santo neboli Pravá tvář, plastika uvnitř kostela, kterou měl údajně vysochat Nikodém, který snímal Krista z kříže.
Vypovídá to něco i o lidský povaze. Rád dávám žebrákům, ale vždycky jen z kapsičky na kondomy, totiž na kapesní hodinky v texaskách, v níž já nosím drobný. Pro papírovku bych asi nesáhl, i když mám zrovna peněz, že nevím, co s nima. Zkusím si příště vzpomenout na tuhle sochu a pomodlit se ke sv. Martinovi. Třeba ze mě kápne i kilčo.
Žádné komentáře:
Okomentovat