V březnu 1902 jsem byl v Praze.
Přijel jsem tam z Drážďan.
Tak začíná u nás slavná povídka Guillaume Apollinaira Pražský chodec. Je sice zasazená do toho starýho dobrýho židovskýho kontextu, z kterýho nečeská literatura o Praze věčně žije asi jako ten Žid, kterej v povídce provádí vypravěče po Praze, ale určitě patrioty i tak pohladí po dušičce. I Věrušku, moji malou frankofilku a milovnici záhadna, pohladila včera před spaním. Na začátku totiž Appolinaire nezapomene zmínit averzi Pražanů vůči němčině a rakouskýmu mocnářství a taky českej obdiv k francouzský kultuře. Ten dosvědčuje touhle epizodou:
Několik dní předtím oslavovala Paříž sté výročí Victora Huga.
Mohl jsem se přesvědčit, že sympatie Čechů se při této příležitosti projevily činy. Krásné plakáty na zdech ohlašovaly české překlady románů Victora Huga, výklady knihkupců vypadaly přímo jako muzea básníkových spisů. Za okny výkladních skříní byly nalepeny výstřižky z pařížských novin, které přinesly zprávy o návštěvě pražského starosty a Sokolů. Dodnes jsem nepochopil, jakou úlohu tu měl tělocvik.
Nedávno jsem tu psal o Zlaté Praze z r. 1902 a opravdu, vzpomněl jsem si na ty oslavný články na Victora Huga (vlastně Hugona) a o pár čísel dál na Augusta Rodina, kterej měl v tom roce v Praze velkou výstavu. Obohatil jsem hned wikipedii o dva obrázky, z nichž jsem jeden (ten s autorovým rodným domem) dal přímo do anglického hesla k Victoru Hugovi a k Besançonu, kde se narodil. Druhej obrázek je tam jen tak nějak do zásoby, protože jsem na wikipedii dlouho nic neda. Nějak na wikipediánství nezbejvá čas, ale snad s jarem na mě zase přijde chuť.
Přijel jsem tam z Drážďan.
Tak začíná u nás slavná povídka Guillaume Apollinaira Pražský chodec. Je sice zasazená do toho starýho dobrýho židovskýho kontextu, z kterýho nečeská literatura o Praze věčně žije asi jako ten Žid, kterej v povídce provádí vypravěče po Praze, ale určitě patrioty i tak pohladí po dušičce. I Věrušku, moji malou frankofilku a milovnici záhadna, pohladila včera před spaním. Na začátku totiž Appolinaire nezapomene zmínit averzi Pražanů vůči němčině a rakouskýmu mocnářství a taky českej obdiv k francouzský kultuře. Ten dosvědčuje touhle epizodou:
Několik dní předtím oslavovala Paříž sté výročí Victora Huga.
Mohl jsem se přesvědčit, že sympatie Čechů se při této příležitosti projevily činy. Krásné plakáty na zdech ohlašovaly české překlady románů Victora Huga, výklady knihkupců vypadaly přímo jako muzea básníkových spisů. Za okny výkladních skříní byly nalepeny výstřižky z pařížských novin, které přinesly zprávy o návštěvě pražského starosty a Sokolů. Dodnes jsem nepochopil, jakou úlohu tu měl tělocvik.
Nedávno jsem tu psal o Zlaté Praze z r. 1902 a opravdu, vzpomněl jsem si na ty oslavný články na Victora Huga (vlastně Hugona) a o pár čísel dál na Augusta Rodina, kterej měl v tom roce v Praze velkou výstavu. Obohatil jsem hned wikipedii o dva obrázky, z nichž jsem jeden (ten s autorovým rodným domem) dal přímo do anglického hesla k Victoru Hugovi a k Besançonu, kde se narodil. Druhej obrázek je tam jen tak nějak do zásoby, protože jsem na wikipedii dlouho nic neda. Nějak na wikipediánství nezbejvá čas, ale snad s jarem na mě zase přijde chuť.
Žádné komentáře:
Okomentovat