Nechte mě si myslet, že už netrpělivě čekáte na pokračování naší cesty po Itálii. Tak jo, tady je.
Skončili jsme ve vlaku. Vlaky mají na Sicílii a v jižní Itálii jednu nevýhodu, mají látková sedadla a jejich opěradla jsou propocená litry potu všech možných existencí. A tak jste nuceni pořád koukat z okýnka. Naštěstí je co očumovat.
Po těch výhledech na pláže jsme si uvědomili, že jsme na Sicílii nesmočili ani palce u nohy. A protože jsme měli lístek až za messinskou úžinu, byl další plán jasný. Moře! Ještě předtím ale byla mezistanice v Messině, kde jsme měli přesednout na trajekt. Zeptali jsme se na stanici, kolik je času . Hodina. A jak daleko je to do centra? Půl hodiny. To je akorát!
Katedrála je sice po pár zemětřeseních znovupostavená, ale pořád má kouzlo. Je tam pohřben Konrád, poslední Štauf na německém trůně.
Konrád Nekonrád, trajekt volá. Ještě tenhle obří fíkus a rychle do přístavu.
Jenže průšvih. Pět minut do odjezdu a ono je tu pět trajektů a žádné označení, který je ten náš. Tak jsme nastoupili do prvního.
A čekali jsme. Lodě odplouvali a připlouvali a my jsme čekali. Naštěstí byla jistota, že někdy odjet musíme. Asi za tři čtvrtě hodiny se objevil náš kapitán.
A tak jsme vyrazili. Panenka Marie to tentokrát měla celkem na háku...
... a Věruška taky.
Plavili jsme se proti přísloví: z Charybdy (vlevo) do Skylly (vpravo).
Přesněji do Villa San Giovanni, kde jsme plánovali stopovat na dálnici. A stopovali jsme. S Brďou jsme jednou u Balatonu stopovali dvě hodiny. Několikrát jsem se k tomuto rekordu přiblížil, ale na Svatého Jana kalábrijského nezapomenu. Stopovali jsme tam čtyři hodiny, vystřídali asi tři místa, stopovali i po tmě a nic. Museli jsme zpátky na nádraží a najít poslední vlak někam na sever k moři. Zbylou hodinu času jsme se rozhodli propít. Dali jsme si v baru za rohem pivo a limonádu a jeden Ital, co se mu Věruška líbila, nás pozval na negroni.
A kam jsme v noci dojeli, to se dozvíte příště.
A kam jsme v noci dojeli, to se dozvíte příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat