Obrana dětské logiky

Když jsem tak pročítal Krále Leara, napadla mě jedna z mnoha příčin Shakespearovy geniality. Některé věci totiž renesanční dramatik úmyslně neřešil na principu logiky, a tím se přiblížil lidské psychice a vnímání. V tom se Shakespeare podobá Bibli a v tom osvědčuje svoji neoblomnost. Podobně jako kniha Genesis neřeší, že když Adam s Evou měli jen Kaina, Ábela a Šeta, kde se pro poslední dva z nich vzaly ženy, které jim zplodily děti. Jakto, že až čtvrtý den stvořil Bůh Slunce, podle kterého se na Zemi řídí dny. Jak to, že Mojžíš píše o vlastním pohřbu? Čtete a nepřijde vám to, příběh to činí spíš věrohodnějším – vytváří to napětí a nutí to člověka přemýšlet o tom, co chtěl autor příběhem říct. Na přesnost máme noviny a těm po zkušenostech už taky spíš nevěříme. Stejně jako bible je už na začátku nelogické jednání krále Leara. Proč hned s první svojí větou král vytahuje mapu, na níž království rozdělil přesně na třetiny pro své dcery, a teprve potom je podrobuje testu loajality, podle nějž jim chce půdu rozdělit spravedlivě. No a když prvním dvěma po jejich odpovědích slíbí třetinu, kolik logicky zbývá na Kordelii? Lear jí při správné odpovědi slibuje „větší třetinu“. A Shakespeare to neřeší.

Někdy nedokážeme pochopit dětské myšlenkové pochody, přijdou nám nelogické, ale uvnitř dětské psýchy logiku mají. Děti tak někdy napadají metafory, které by dospělého nikdy nenapadly – a to je činí poetičtějšími. Jeden takový mrňousek chtěl po mamince „houpací chleba“ a maminka nevěděla, a tak mu dala krajíc jako ostatním. Chlapeček se rozeběhl ke kredenci a natáhl se pro zbylou patku! Všichni pochopili. Genesis nebo Král Lear jsou také velké dětsky geniální metafory, pro které si musíme doběhnout na kredenc (lat. credens, od slovesa credere – věřit).