Kdyby se mě dneska někdo zeptal, proč hraju šachy, řekl bych mu, že proto, abych se naučil prohrávat. Dlouho jsem o těch čtyřiašedesáti políčkách na voskovaném plátně, po kterém se posunují černé a bílé dřevěné hračky, nepsal, jelikož jsem čekal na nějakou naději, na jednu výhru, na niž bych mohl být pyšný. A zatím zhruba poslední dva měsíce zažívám serii po čertech mizerných výkonů jak v turnajích, tak na internetu. To, že silnější soupeře někdy slušně potrápím, než se dostanu do ouzkých, mě netěší, jelikož se slabšími dost často prohraji. Dvakrát jsem prohrál s klukama, kterým nebylo ani osmnáct let. Šachový velmistr ze mě nebude, a tak jsem se rozhodl alespoň prozatím rozdávat radost. Dneska jsem ji udělal jednomu Peršanovi, který se jmenoval Shahab, a pak v
turnaji o putovní pohár královského města Kadaně panu Albrechtovi. Podobně jako s panem Mrázkem jsem hrál fortifikační hru a tentokrát jsem dokonce tu svoji barikádu uhájil a připravil bílého o pěšce. Začal jsem věřit v úspěch a to i přes soupeřovy zdvojené věže. A pak se stalo to, že jsem se (jak mi odkryl šachovou hantýrku Petr Kučera) sesypal. V rámci útoku jsem si nechal vzít střelce jako začátečník. Dvě hodiny dřiny přišly jedním tahem vniveč. Tuším, v čem by mohla být chyba. Vybírám si poziční varianty zavřených a polootevřených her a nejsem ještě tak zkušený, abych ty složitě vystavěné pozice uhájil. Úspěchy jsem zažil většinou jen ve hrách, kdy jsem šel od začátku po soupeřově králi (toho si všiml taky Petr Kučera). Dnešní šachová vložka tedy neskončí happyendem. Ale i prohrávat se musí umět. Učím se a těším se na další uštědřené lekce. Zatím pro mě platí všechny známé aforismy velmistra
Saviella Tartakowera:
Šachová partie má tři části: zahájení, ve kterém se pokoušíte získat výhodu, střední hru, ve které se Vám zdá, že stojíte lépe, a koncovku, ve které poznáte, že vše je nenávratně ztraceno!Šachy jsou pohádka tisíce a jednoho omylu.Ještě nikdy jsem neporazil zdravého soupeře.
Žádné komentáře:
Okomentovat