Probudil jsem se nad ránem
v posteli s Chalílem Džibránem;
ležel tu tiše na břiše
a venku šuměly cypřiše;
štípám se do stehna – je to On!
známější než celý Libanon;
kouká mi z oka do oka
a čte mi něco z Proroka.
Mám takové zvláštní vydání Proroka. Soukromý tisk bez vročení, vázaný spolu s Hlasem ticha H.P. Blavatské, zakladatelky teosofie. První překlad Proroka má údajně být z roku 1932, tedy rok po Džibránově smrti. V krátkém medailonku autora na konci knihy je napsáno: „Od r. 1912 žije trvale v New Yorku.“ Možná mi tedy nad ránem ukazoval hřbet nejstarší český překlad této knihy. Ale na tom nezáleží. Přečíst celou si ji můžete i na netu. Vybral jsem pár řádků z kapitoly o dávání, tak trochu zase jako komentář do jedné diskuse:
Co je váš majetek jiného než jen věci, které uchováváte a střežíte ze strachu, že byste je mohli zítra potřebovat?
A zítřek, co přinese zítřek příliš opatrnému psovi, jenž si zahrabává kosti do nedotčeného písku, když běží za poutníky do svatého města?
A co je strach z chudoby jiného než chudoba sama?
Není obava ze žízně, když je studna plná, samotnou žízní, jež se nedá uhasit?
...
Jsou ti, co rozdávají s radostí a radost je jim odměnou.
A jsou ti, co rozdávají s bolestí a bolest je jejich křestem.
A jsou ti, co dávají a neznají bolest rozdávání, nehledají radost, ani nerozdávají s pocitem vykonaných zásluh;
rozdávají, jako když ve vzdáleném údolí myrta vydechne svou svěží vůni do vesmíru.
Prostřednictvím takových promlouvá Bůh a zpoza jejich očí se usmívá na zem.
...
Často říkáte, „Dával bych, ale jen těm, kdo si to zasluhují.“
Stromy ve vašem sadu tak však nepromlouvají, ani stáda na vašich pastvinách. Dávají, aby mohly žít, protože odepírat znamená zahynout...
Kým jste, že by si druzí měli rozdrásat svou hruď a odhalit svou hrdost, abyste vy mohli spatřit v nahotě jejich pravou cenu a neskrývanou pýchu?
Nejprve se snažte, abyste si zasloužili poctu stát se dávajícími a být nástrojem dávání.
A teď už jdu spát s modlitbou za svou Věrušku v srdci a se zpěvem chvály na svých rtech.
v posteli s Chalílem Džibránem;
ležel tu tiše na břiše
a venku šuměly cypřiše;
štípám se do stehna – je to On!
známější než celý Libanon;
kouká mi z oka do oka
a čte mi něco z Proroka.
Mám takové zvláštní vydání Proroka. Soukromý tisk bez vročení, vázaný spolu s Hlasem ticha H.P. Blavatské, zakladatelky teosofie. První překlad Proroka má údajně být z roku 1932, tedy rok po Džibránově smrti. V krátkém medailonku autora na konci knihy je napsáno: „Od r. 1912 žije trvale v New Yorku.“ Možná mi tedy nad ránem ukazoval hřbet nejstarší český překlad této knihy. Ale na tom nezáleží. Přečíst celou si ji můžete i na netu. Vybral jsem pár řádků z kapitoly o dávání, tak trochu zase jako komentář do jedné diskuse:
Co je váš majetek jiného než jen věci, které uchováváte a střežíte ze strachu, že byste je mohli zítra potřebovat?
A zítřek, co přinese zítřek příliš opatrnému psovi, jenž si zahrabává kosti do nedotčeného písku, když běží za poutníky do svatého města?
A co je strach z chudoby jiného než chudoba sama?
Není obava ze žízně, když je studna plná, samotnou žízní, jež se nedá uhasit?
...
Jsou ti, co rozdávají s radostí a radost je jim odměnou.
A jsou ti, co rozdávají s bolestí a bolest je jejich křestem.
A jsou ti, co dávají a neznají bolest rozdávání, nehledají radost, ani nerozdávají s pocitem vykonaných zásluh;
rozdávají, jako když ve vzdáleném údolí myrta vydechne svou svěží vůni do vesmíru.
Prostřednictvím takových promlouvá Bůh a zpoza jejich očí se usmívá na zem.
...
Často říkáte, „Dával bych, ale jen těm, kdo si to zasluhují.“
Stromy ve vašem sadu tak však nepromlouvají, ani stáda na vašich pastvinách. Dávají, aby mohly žít, protože odepírat znamená zahynout...
Kým jste, že by si druzí měli rozdrásat svou hruď a odhalit svou hrdost, abyste vy mohli spatřit v nahotě jejich pravou cenu a neskrývanou pýchu?
Nejprve se snažte, abyste si zasloužili poctu stát se dávajícími a být nástrojem dávání.
A teď už jdu spát s modlitbou za svou Věrušku v srdci a se zpěvem chvály na svých rtech.
Žádné komentáře:
Okomentovat