Trázníka napadlo, kdovíproč, několik jmen:
„Jesenin se oběsil, Majakovskij se zastřelil. U nás prostě několik vašich kolegů spisovatelů vystoupilo ze strany. Mají ještě kdy žít a chcete-li, bojovat se svými omyly.“
Tak se brání úředník na dovolené na Sázavě spisovateli Kodetovi, který agituje pro komunistickou revoluci s gottwaldovskou dikcí. Mezi těmi několika kolegy, co vystoupili ze strany, byl i Josef Hora. Nevím přesně, koho postava Kodeta znázorňovala, intuice mi radí, že by to mohl být Julius Fučík.
„Jděte mi k šípku se spisovateli“, obořil se na Trázníka Kodet ještě na str. 49, „... jak slyším o literatuře, hned jdu chytat ryby“. Na str. 213 jakoby rozhovor plynule pokračoval:
„Je (naše literatura) špatná, pane redaktore?“ říká Jan, aby něco řekl. Líbí se mu Kodetův hlas, je v něm něco, že je ti sympatické všechno, co povídá.
„To je příliš slabé slovo, Trázníku, bič, bič na celou generaci a švihat, vyhnat z nich kavárny, kostely, žvanění onanistů, mystiku, baroko, formalismus, čistou poesii. To bude trvat dlouho, co? Svět křičí hladem a hrůzou a naši salonní revolucionáři hádají dámám z ručiček, patlají se v genitáliích a skloňují metafysiku... Jděte mi k čertu, bryndalové, posaďte se na své positivní zadnice a pište poctivým inkoustem o tom, co lze nahmatat. Ale kdež. Oni jenom nenahmatatelné.“
A o něco dále už jen strohé. „Odpusťte, ale vy jste také hrozně zaostalý.“
Ku podivu, myslil si, Jan, je docela možno mít rád člověka, s nímž nesouhlasíte. Ovšem, politické strany to zakazují.
A komunistická a nacistická strana za to i věšely. Snad bylo dobře, že Hora zemřel už v roce 1945.
Žádné komentáře:
Okomentovat