Letošní Vánoce pro mě byly žní geneticky upravených literárních klasů, obrostlých neskutečně hustě zrnky moudrosti. Kromě Dechu na skle, jsem přelouskal útlý nedokončený román Michaila Lermontova Kněžna Ligovská. Sáhl jsem po něm proto, že jsem byl nedávno tak překvapen Maškarádou, a taky proto, že Lermontova měl rád táta, i když asi spíš jako básníka.
Byl jsem znovu uchvácen. Na to, že je to autorovo rané dílo, už v něm cítíme embryo Dostojevského. Jakoby Lermontov chtěl vstoupit do diskuze s některými blogery.
Třeba do té o prachách na Pavlíkově novém blogu. Pavlíka tímto zdravím a myslím, že ho potěším, že je to citát směřující do řad nás moralizátorů:
Není nic nevkusnějšího než být spokojen se svým osudem v skromné chaloupce... při misce pohankové kaše.
Karla asi moc nepotěším, že si o textu, který zveřejnil na blogu KZK a o těch dalších, které mi pak poslal mailem, myslím to samé, co Pečorin o následující knize:
...zvláštní záhlaví poutalo jeho zájem: Nejlehčí způsob, jak být vždy bohatým a šťastným. Napsal N.P. Moskva, tisk. I. Glazunova, cena 25 kopějek. Na tváři Pečorinově se objevil úsměv. Ta knížka jako prázdný lístek z loterie byla pronikavým zobrazením snů, zklamaných nadějí, nesplnitelných, marných snah postavit si smutnou skutečnost do výhodnějšího světla.
Jsem ale klidný, Karel si jistě to samé myslí o mém zbabělém útěku ke kříži.
Aby to nebyla nuda, tady je jeden obraz. Namaloval ho ruský malíř Karl Brjulov, když pobýval v Itálii, kde vzbudil nesmírný zájem. Brjulov se pak vrátil do Ruska a byl tam opěvován jako největší ruský malíř. Jmenuje se Poslední den Pompejí a legenda praví, že Walter Scott před obrazem strávil hodinu a pak prohlásil, že to není obraz, ale hrdinský epos v barvách. Taky jsem ho vydržel studovat několik dlouhých minut a zaujal mě muž s křížkem na krku - v roce 79 jistě jeden z prvních místních křesťanů. A zdá se mi, že jsem snad našel i malířův autoportrét se šuplíkem, v němž si snad snaží před ničícím živlem zachránit malířské náčiní, na hlavě.
Po filmech jako Den nezávislosti, Armageddon, Jádro nebo Nejhorší obavy, přeci jen docela nuda, ale v roce 1833 tohle 4 x 6 metrů veliké dílo vzbudit rozruch muselo. A Lermontov, který sám maloval, jej vkládá do úst jednoho diplomata na večírku:
Milujete-li umění, pak vám mohu sdělit skvělou novinu: Brjullovův obraz Poslední dnové Pompejí jede do Petrohradu. O něm spustila křik celá Itálie, Francouzi nadávali. Teď bude zajímavé, kam se přikloní ruské obecenstvo - na stranu opravdového vkusu, nebo na stranu módy.
Kněžna Ligovská se jmenuje Věra, Věročka jako moje ženuška, která právě včera udělala tečku za seminární prací o vkusu - rozbor úvahy Davida Humea. Ani Hume sám sebe nijak nepřesvědčil, jak se dá poznat umění. Nicméně je tam i velmi poučný příběh z Dona Quijota, kdy dva příbuzní Sancho Panzy byli vyzváni, aby ochutnali výborné kvalitní archivní víno. První si natočil ze sudu do koštérky a po ochutnání víno pochválil, nicméně podivil se nad příchutí kůže. Druhý také vypil sklínku a ocenil kvalitu vína, nezdál se mu ovšem železitý nádech moku. Všichni vinaři se jim smáli! A když pak sud všichni společně vypili, na dně našli železný klíček na koženém řemínku.
Tak a to je poslední příspěvek do těch mých nedávných úvah o umění.
Byl jsem znovu uchvácen. Na to, že je to autorovo rané dílo, už v něm cítíme embryo Dostojevského. Jakoby Lermontov chtěl vstoupit do diskuze s některými blogery.
Třeba do té o prachách na Pavlíkově novém blogu. Pavlíka tímto zdravím a myslím, že ho potěším, že je to citát směřující do řad nás moralizátorů:
Není nic nevkusnějšího než být spokojen se svým osudem v skromné chaloupce... při misce pohankové kaše.
Karla asi moc nepotěším, že si o textu, který zveřejnil na blogu KZK a o těch dalších, které mi pak poslal mailem, myslím to samé, co Pečorin o následující knize:
...zvláštní záhlaví poutalo jeho zájem: Nejlehčí způsob, jak být vždy bohatým a šťastným. Napsal N.P. Moskva, tisk. I. Glazunova, cena 25 kopějek. Na tváři Pečorinově se objevil úsměv. Ta knížka jako prázdný lístek z loterie byla pronikavým zobrazením snů, zklamaných nadějí, nesplnitelných, marných snah postavit si smutnou skutečnost do výhodnějšího světla.
Jsem ale klidný, Karel si jistě to samé myslí o mém zbabělém útěku ke kříži.
Aby to nebyla nuda, tady je jeden obraz. Namaloval ho ruský malíř Karl Brjulov, když pobýval v Itálii, kde vzbudil nesmírný zájem. Brjulov se pak vrátil do Ruska a byl tam opěvován jako největší ruský malíř. Jmenuje se Poslední den Pompejí a legenda praví, že Walter Scott před obrazem strávil hodinu a pak prohlásil, že to není obraz, ale hrdinský epos v barvách. Taky jsem ho vydržel studovat několik dlouhých minut a zaujal mě muž s křížkem na krku - v roce 79 jistě jeden z prvních místních křesťanů. A zdá se mi, že jsem snad našel i malířův autoportrét se šuplíkem, v němž si snad snaží před ničícím živlem zachránit malířské náčiní, na hlavě.
Po filmech jako Den nezávislosti, Armageddon, Jádro nebo Nejhorší obavy, přeci jen docela nuda, ale v roce 1833 tohle 4 x 6 metrů veliké dílo vzbudit rozruch muselo. A Lermontov, který sám maloval, jej vkládá do úst jednoho diplomata na večírku:
Milujete-li umění, pak vám mohu sdělit skvělou novinu: Brjullovův obraz Poslední dnové Pompejí jede do Petrohradu. O něm spustila křik celá Itálie, Francouzi nadávali. Teď bude zajímavé, kam se přikloní ruské obecenstvo - na stranu opravdového vkusu, nebo na stranu módy.
Kněžna Ligovská se jmenuje Věra, Věročka jako moje ženuška, která právě včera udělala tečku za seminární prací o vkusu - rozbor úvahy Davida Humea. Ani Hume sám sebe nijak nepřesvědčil, jak se dá poznat umění. Nicméně je tam i velmi poučný příběh z Dona Quijota, kdy dva příbuzní Sancho Panzy byli vyzváni, aby ochutnali výborné kvalitní archivní víno. První si natočil ze sudu do koštérky a po ochutnání víno pochválil, nicméně podivil se nad příchutí kůže. Druhý také vypil sklínku a ocenil kvalitu vína, nezdál se mu ovšem železitý nádech moku. Všichni vinaři se jim smáli! A když pak sud všichni společně vypili, na dně našli železný klíček na koženém řemínku.
Tak a to je poslední příspěvek do těch mých nedávných úvah o umění.
Žádné komentáře:
Okomentovat