Mám k téhle úvodní kapitole, obsahem tak nepodobné těm po ní následujícím, osobní vztah. Otec Jana Trázníka byl legionář v Rusku. Jan si ho vážil (dokonce se přiznává, že více než matky, i když matka mu na rozdíl od otce dala vše). Sám Josef Hora byl z rozvráceného manželství, žil od svých pěti let pouze s matkou. Legionáři byly pro levicové intelektuály většinou zavrženíhodní nacionalisté, ale dočetl jsem se, že Josef Hora četl s Rudolfem Medkem, našim předním legionářským spisovatelem, svůj projev při ukládání ostatků Karla Hynka Máchy do hrobu na Slavíně v roce 1939 a o rok později sám pronášel nekrolog nad hrobem výše jmenovaného generála. Zdá se, že Hora legionáře na rozdíl od svých kolegů ctil. Bližší důvod jsem zatím nezjistil, ale snad se dopátrám v nějaké monografii o mém nově oblíbeném básníkovi.
Nedávno mi umřel děda, kterému jsme (nebo spíš naši rodičové) říkali majoránek, protože byl majorem na kriminálce. Při jednom setkání, kdy jsme byli sami dva (což se nám vlastně naskytlo v životě asi jen v tu jednu chvíli před pár lety), se mi rozbrečel při vzpomínce na vlastního tatínka, na mého pradědečka, kterého jsem nepoznal. Se slzami v očích odkráčel do svého pokoje a přinesl mi do kuchyně legionářský šátek. Dal mi ho jako vzpomínku, jedinou moji vzpomínku na neznámého pradědečka, legionáře v Rusku.
Lidi zlatý, já ten šátek ztratil. Je to už víc než deset let, měl jsem hlavu děravou jak cedník a prolitou studentským kvasem, a od té doby, co jsem tu relikvii přivezl do Loun, tak jsem ji neviděl. Ještě jsem si slíbil, že prohledám své lounské studentské útočiště. Snad sv. Antoníček…
Žádné komentáře:
Okomentovat