Panna a cikán

Milenec Lady Chatterleyové od D.H.Lawrence byla moje první erotická kniha. Tehdy jsem netušil jaké oplétačky román zažil kvůli použití sprostých slov. Některé stránky jsem si přečetl snad stokrát a stimulovali mě k rané masturbaci. Už jednou jsem tu citoval Toma Lehrera a dnes bych mohl zase: „Na co jsou koníčky jako tenis či filatelie? Já mám pravého koníčka: čtu Lady Chatterley pořád dokola!“

V Praze v podzemním antikvariátě jsem objevil Lawrencovu Pannu a cikána vydanou česky v r. 1934. V angličtině vyšla až po autorově smrti v r. 1930, ale Lawrence ji psal souběžně s Lady Chatterley, když ve druhé polovině 20. let pobýval nedaleko italské Florencie. Moc mě tahle novela zajímala a dnes jsem ji konečně dočetl.

Děj je paralela o setkání dvou světů, které se promítají i do vnitřního dramatu hlavní hrdinky, Yvette, dcery anglikánského vikáře, od něhož utekla žena „s nuzáckým mladíkem“. Ony dva světy existují dodnes, i když ten druhý už nereprezentují cikáni, kteří v době, kdy Lawrence román psal, kočovali po evropských zemích jako příslušníci rasy „loupící jen na okraji společnosti, rasy navždy nepřátelské a žijící jen z kořisti“, vyhýbající se „chapadlům zákona“. Nicméně rovněž rasy nezávislé na většinové společnosti.

Jenom ležela a přála si být cikánkou. Žít v táboře v kočovnickém voze, nikdy nevkročit do domu, nevědět, že je na světě nějaká farnost, nikdy nevkročit do kostela… Hnusily se jí všechny domy s vnitřním hygienickým zařízením i s koupelnami, s celou svou odpudivostí… Ten stojatý život jako ve stoce, kde se sice o stoce nikdy nemluví, ale páchne jí to od jejího jádra až po posledního dvounohého obyvatele, od babičky až po služky, byl zkažený. Cikáni nemají koupelny, ale za to nemají ani stoky. Je tam u nich čerstvý vzduch.

Dnes je tomu jinak, cikáni jsou na společnosti a některých jejích zákonech závislí a zároveň nechtěli a nechtějí přijmout všechny ostatní její zákony a zvyklosti, a proto jsou o to více nenáviděni.

A tak možná ten dnešní protipól společenské klece zosobňuje v románu postava mladého majora Eastwooda s vizáží „sportovce, který neměl vztahu k životu“.

„A co vaše budoucnost?“ zeptala se ho.
„Co s ní?“ řekl a vyňal dýmku z úst a v ptačích očích mu zableskl klidný úsměv.
„Kariéra! Což nemá každý muž udělat kariéru?“ Hleděla mu se zvláštní prostoduchostí do očí.
„Dnes mi nic neschází a zítra mi také nic nebude scházet,“ řekl s chladným, pevným pohledem. „Proč by se neměla celá má budoucnost skládat ze samých dnešků a zítřků?“

I když bylo nejdrsnějším výrazem v celém románu, když Yvettina sestra řekla babičce „Drž hubu!“ a jediný náznak pohlavního styku byl na konci, kdy se ale ani nedovíme, jestli Yvette zůstala či nezůstala pannou, bavilo mě prokousávat se místy trochu krkolomným překladem Hany Skoumalové za doprovodu ilustrací od Toyen.