Když jsem byl naposledy s Věruškou v Praze, koupil jsem si u Kanzelsbergera knihu Tělo ve středověké kultuře. Jeden z jejích autorů, Jacques le Goff je ctěný francouzský historik, tedy ctěný i mnou. Zřejmě proto, že mu v době sepisování knihy bylo téměř osmdesát let, přibral si k sobě za spoluautora filosofa a novináře Nicolase Truonga.
Mám školu Análů rád, protože jim jde o dějiny života v různých obdobích a ne o politické dějiny, které dělá pár jedinců, co vládne. Nicméně už v úvodu jsem si říkal, že to jde trochu dál, než jsem ochoten já přijmout. Například tvrzení o tom, že i způsob chůze nebo spánku není záležitost biologická, ale sociologická – dobře, ještě bych uznal, že do jisté míry, protože věřím, že kdyby dítě vychovala opice, že by spal třeba na větvi; ale dělat z toho antropologické závěry, že Francouz chodí jinak než Eskymák? Včera jsme viděli v klubu úžasný dokumentární film Nanuk, člověk primitivní z roku 1921 a způsob spaní a chůze kanadských Eskymáků mi přišel stejný jako ten náš, zima nezima.
Dočetl jsem zatím první ze čtyř částí knihy. Jmenuje se Půst a masopust: Dynamika západu. Kapitoly jsou o velice zajímavých tématech a každá by se dala rozpracovat na samostatnou knihu, která by nemusela být nezáživná, což mohl být důvod, proč je to tu tak nahuštěné. Zbytečně nahuštěné. Musím totiž přiznat, že mi čtení moc nepřineslo. V každé kapitole je vždy naznačeno, že středověk byl temný, ale taky tak trochu světlý, těžký, ale taky tak trochu lehký, shnilý, ale taky tak trochu vzkvétající (ojoj, to je ale dynamika).
V úvodu se pravilo, že o dějinách víme jen od těch, kdo uměli psát, kdežto život 95% lidí, kteří to neuměli, vesměs neznáme, a že autorům jde o těch 95% (parafrázuji). Nicméně pak jsou všechny argumenty ve všech kapitolách postaveny na liteře a mnohdy podle spisů mnichů soudí život středověkých lidí (někdy oprávněně jindy méně). Kapitola o smíchu nás na dvou stránkách přesvědčuje, že středověk smích skoro neznal, protože se Kristus nesmál (jen třikrát brečel), a na jedné stránce pak tvrdí, že byl ve 12. století smích rehabilitován, neboť se Sára zasmála, když jí Bůh oznámil, že bude mít na stará kolena dítě (Izák = hebrejsky „smíšek“). Čtivé, ale lživé, řekl bych. V mé naivní víře se lidé v 10. a 11. století smáli stejně jako za Václava IV. i za Václava Havla, za krize církve jako za krize současné. V kapitole nazvané Dar slzí se zase autoři věnují pláči na příkladu Svatého Ludvíka, a přitom podle mého názoru mnohem větším a hlavně autentičtějším zdrojem by byl Svatý Ignác, ač z 16. století, ale duší jistě ve středověku (o něm tam není ani zmínka).
Hodně se tu píše o sexu. Starý historik ho vidí téměř za vším, což mu nezazlívám, jen někdy je to až směšné. Třeba když cituje jinou historičku (nebo spíš hysteričku), že „pláč … šťávy z těla odvádí a tím zabraňuje jejich hříšnému využití v rovině sexu“.
Myslím, že víc než první část této knihy (vydané asi tak trochu na kšeft) o středověku vypovídá sám obraz od Breughela, který ji inspiroval.
Kvůli čtivosti si určitě přečtu i ty další části. Vždyť i v té první jsem se dozvěděl dvě věci, které za to stály. Jednak to, že pro Marka Aurelia byla soulož pouhým „třením břicha a výtryskem lepkavého moku provázeným křečí“, a jednak jednu praktickou radu z Dekretu boloňského mnicha Gratiana (kolem 1130 – 1140):
Pokud žena chce, aby pro ni manžel víc zahořel, strčí si živou rybu do pochvy, „drží ji tam, dokud nelekne, potom ji uvaří nebo upeče a dá manželovi pojíst“.
Mám školu Análů rád, protože jim jde o dějiny života v různých obdobích a ne o politické dějiny, které dělá pár jedinců, co vládne. Nicméně už v úvodu jsem si říkal, že to jde trochu dál, než jsem ochoten já přijmout. Například tvrzení o tom, že i způsob chůze nebo spánku není záležitost biologická, ale sociologická – dobře, ještě bych uznal, že do jisté míry, protože věřím, že kdyby dítě vychovala opice, že by spal třeba na větvi; ale dělat z toho antropologické závěry, že Francouz chodí jinak než Eskymák? Včera jsme viděli v klubu úžasný dokumentární film Nanuk, člověk primitivní z roku 1921 a způsob spaní a chůze kanadských Eskymáků mi přišel stejný jako ten náš, zima nezima.
Dočetl jsem zatím první ze čtyř částí knihy. Jmenuje se Půst a masopust: Dynamika západu. Kapitoly jsou o velice zajímavých tématech a každá by se dala rozpracovat na samostatnou knihu, která by nemusela být nezáživná, což mohl být důvod, proč je to tu tak nahuštěné. Zbytečně nahuštěné. Musím totiž přiznat, že mi čtení moc nepřineslo. V každé kapitole je vždy naznačeno, že středověk byl temný, ale taky tak trochu světlý, těžký, ale taky tak trochu lehký, shnilý, ale taky tak trochu vzkvétající (ojoj, to je ale dynamika).
V úvodu se pravilo, že o dějinách víme jen od těch, kdo uměli psát, kdežto život 95% lidí, kteří to neuměli, vesměs neznáme, a že autorům jde o těch 95% (parafrázuji). Nicméně pak jsou všechny argumenty ve všech kapitolách postaveny na liteře a mnohdy podle spisů mnichů soudí život středověkých lidí (někdy oprávněně jindy méně). Kapitola o smíchu nás na dvou stránkách přesvědčuje, že středověk smích skoro neznal, protože se Kristus nesmál (jen třikrát brečel), a na jedné stránce pak tvrdí, že byl ve 12. století smích rehabilitován, neboť se Sára zasmála, když jí Bůh oznámil, že bude mít na stará kolena dítě (Izák = hebrejsky „smíšek“). Čtivé, ale lživé, řekl bych. V mé naivní víře se lidé v 10. a 11. století smáli stejně jako za Václava IV. i za Václava Havla, za krize církve jako za krize současné. V kapitole nazvané Dar slzí se zase autoři věnují pláči na příkladu Svatého Ludvíka, a přitom podle mého názoru mnohem větším a hlavně autentičtějším zdrojem by byl Svatý Ignác, ač z 16. století, ale duší jistě ve středověku (o něm tam není ani zmínka).
Hodně se tu píše o sexu. Starý historik ho vidí téměř za vším, což mu nezazlívám, jen někdy je to až směšné. Třeba když cituje jinou historičku (nebo spíš hysteričku), že „pláč … šťávy z těla odvádí a tím zabraňuje jejich hříšnému využití v rovině sexu“.
Myslím, že víc než první část této knihy (vydané asi tak trochu na kšeft) o středověku vypovídá sám obraz od Breughela, který ji inspiroval.
Kvůli čtivosti si určitě přečtu i ty další části. Vždyť i v té první jsem se dozvěděl dvě věci, které za to stály. Jednak to, že pro Marka Aurelia byla soulož pouhým „třením břicha a výtryskem lepkavého moku provázeným křečí“, a jednak jednu praktickou radu z Dekretu boloňského mnicha Gratiana (kolem 1130 – 1140):
Pokud žena chce, aby pro ni manžel víc zahořel, strčí si živou rybu do pochvy, „drží ji tam, dokud nelekne, potom ji uvaří nebo upeče a dá manželovi pojíst“.
Žádné komentáře:
Okomentovat