Tentokrát jsem začal Tvarem a nenudil jsem se jako u grafologů.
Rozhovor s Jakubem Čermákem, třiadvacetiletým básníkem a písičkářem, který si „svůj díl věčnosti odsloužil“, jsem hltal, jako by mi samotnému bylo 23. Svatava Antošová ho nenechala pózovat zadarmo, ale přesto z toho syn Míry Wanka vyšel se ctí. Musel jsem mu hned napsat email, tak uvidíme, jestli ho v Kadani uvidíme. Z veršů vytrhávám:
majetek nemám
ale pokradu, co Pámbů dá
Lubor Kasal došel k zajímavému závěru ve svém ohlédnutí za Avatarem:
Dobrá, je tady jeden film pro děti a mládež, lze se dohadovat, zda je průměrný či podprůměrný, ale to fanouškovské nadšení nezanedbatelného množství dospělých lidí provokuje k jiným otázkám: … Je zkušenost s uměním a literaturou v populaci už tak malá, že tvůrci udělají nejlépe, když setřou rozdíl mezi tvorbou pro dospělé a tvorbou pro nezkušené děti?
Pěkný je postřeh Gabriela Plesky, že se jeden americký výrobce sýrů s plísní na povrchu snaží v České republice konkurovat sedlčanskému Hermelínu tím, že si jako značku pro svůj výrobek vybral jméno největšího Čecha a na krabičce se teď dočteme:
V A2 mě zaujal rozhovor s francouzským režisérem Bruno Dumontem, v němž jsou otázky pětkrát delší než odpovědi. Jeden z mála režisérů, který se rád neposlouchá. Líbilo by se mi něco od něj v příštím pololetí v klubu na Střelnici, i když jeho poslední film, o kterém je rozhovor, je zřejmě pro hodně náročného diváka.
Teprve z článku Milana Kozelka jsem se dozvěděl o pomníku revoluce a líbí se mi. Kozelek obhajuje jeho tvůrce Jiřího Davida a zároveň v počinu firmy Vodafone vidí vhodnou cestu pro umění v zahnívajícím kapitalismu. Tentokrát mu musím dát za pravdu a ocenit vtip s kterým se do současného režimu pouští.
V této rozfrcané zemi a v této schizofrenní době mají žluklé máslo na hlavě i bezhlaví rytíři z komiksových pohádek.
Nejvíc mě ale oslovil jeden článek a v něm jeden neologismus Jana Sterna, který mě zase nezklamal. V článku razí dva ad hoc vymyšlené termíny pro dva druhy přístupu k státnímu zřízení – titoita a husákoita. Ty se mi tolik nelíbily, ale v nějakém zvláštním článku (možná už dnes večer na blog KZK) se pokusím napsat něco o „jakobysmu“!
Rozhovor s Jakubem Čermákem, třiadvacetiletým básníkem a písičkářem, který si „svůj díl věčnosti odsloužil“, jsem hltal, jako by mi samotnému bylo 23. Svatava Antošová ho nenechala pózovat zadarmo, ale přesto z toho syn Míry Wanka vyšel se ctí. Musel jsem mu hned napsat email, tak uvidíme, jestli ho v Kadani uvidíme. Z veršů vytrhávám:
majetek nemám
ale pokradu, co Pámbů dá
Lubor Kasal došel k zajímavému závěru ve svém ohlédnutí za Avatarem:
Dobrá, je tady jeden film pro děti a mládež, lze se dohadovat, zda je průměrný či podprůměrný, ale to fanouškovské nadšení nezanedbatelného množství dospělých lidí provokuje k jiným otázkám: … Je zkušenost s uměním a literaturou v populaci už tak malá, že tvůrci udělají nejlépe, když setřou rozdíl mezi tvorbou pro dospělé a tvorbou pro nezkušené děti?
Pěkný je postřeh Gabriela Plesky, že se jeden americký výrobce sýrů s plísní na povrchu snaží v České republice konkurovat sedlčanskému Hermelínu tím, že si jako značku pro svůj výrobek vybral jméno největšího Čecha a na krabičce se teď dočteme:
V A2 mě zaujal rozhovor s francouzským režisérem Bruno Dumontem, v němž jsou otázky pětkrát delší než odpovědi. Jeden z mála režisérů, který se rád neposlouchá. Líbilo by se mi něco od něj v příštím pololetí v klubu na Střelnici, i když jeho poslední film, o kterém je rozhovor, je zřejmě pro hodně náročného diváka.
Teprve z článku Milana Kozelka jsem se dozvěděl o pomníku revoluce a líbí se mi. Kozelek obhajuje jeho tvůrce Jiřího Davida a zároveň v počinu firmy Vodafone vidí vhodnou cestu pro umění v zahnívajícím kapitalismu. Tentokrát mu musím dát za pravdu a ocenit vtip s kterým se do současného režimu pouští.
V této rozfrcané zemi a v této schizofrenní době mají žluklé máslo na hlavě i bezhlaví rytíři z komiksových pohádek.
Nejvíc mě ale oslovil jeden článek a v něm jeden neologismus Jana Sterna, který mě zase nezklamal. V článku razí dva ad hoc vymyšlené termíny pro dva druhy přístupu k státnímu zřízení – titoita a husákoita. Ty se mi tolik nelíbily, ale v nějakém zvláštním článku (možná už dnes večer na blog KZK) se pokusím napsat něco o „jakobysmu“!
Žádné komentáře:
Okomentovat