Včerejší den si koledoval o pouť. Vydali jsme se tedy k poutnímu místu, kam se předkové z našich končin vydávali jako do malého severočeského Říma. Do Bohosudova u Teplic. Je to opravdu Bohem zapomenuté místo, klasický kamenolom Paně, komunismem zdevastované centrum souměstí vzniklého z několika vesnic v roce 1961.
Nejdřív jsme se vydali po silnici ke zřícenině kostela sv. Prokopa. Vznikl někdy ve 14. století, ale byl několikrát přestavován a rozbořen. Kolem vede silnice, ale nic tu nezastaví. Dívali jsme se na zdi toho kostela a připomněli si častá slova Otce Josefa, že každý ten kámen měl jednou někdo v ruce. Byl to zvláštní pocit.
Od sv. Prokopa jsme šli po té silnici až k Bazilice Panny Marie Bolestné. Otevřeli jsme bránu a po celou dobu, kdy jsme jsme se tam procházeli, jsme byli téměř sami. Když jsme vešli do chrámu, bylo absolutní ticho. Sedl jsem si do lavice a klekl si na klekátko. Ve chvíli, kdy jsem spustil Otčenáš, rozezněl se po kostele mocný zvuk. Paní uklízečka zapnula vysavač. Prošli jsme se po kostele a když jsme odcházeli a hodili do kasičky stovku, vypnula stroj a rozpovídala se. Pak nás pozvala za oltář, tak jsme si vše prohlédli ještě jednou. Věrušku vylekala socha na galerii vedle kazatelny, která vypadala opravdu živě a nepatřičně nás pozorovala. Pak jsme si kostel ještě jednou obešli a já jsem nafotil pár snímků odrazem od skla.
Slíbili jsme si, že se tam jako ti Chomutovští po moru, jednou za rok ukážeme.
Žádné komentáře:
Okomentovat