U pumpy před Baden-Badenem směrem na sever bylo po poledni děsný vedro, což bylo při vzpomínce na noční mráz naproti přes šest pruhů dálnice skoro jako mučení lebky zvané budík. Nic nám nechtělo zastavit, dvacet minut, čtyřicet minut, hodinu, a tak jsme začali tančit a na desku jsme si napsali „jedweder Stadt“, protože už nám bylo jedno, kam se dostaneme, hlavně, aby tam měli nádraží, protože těch padesát kilometrů do Francie jsme chtěli do večera nějak překonat. Jenže furt nic. Nějací stopaři před námi to vyjádřili svými slovy, resp. jedním.
Šli jsme se najíst a zjistili jsme, že celá pumpa je lemována lískami a oříšky zrovna dozrávaly. Věruška utrhla tři pro popelku a když jeden rozlouskla, zastavil nám pán, že nás může vzít přímo do Badenu. Gut abgemacht, zajásal jsem slovy mého táty, a když jsem mu v autě řekl, že jedeme do Francie, on na to, že nás může vzít až na hranice, že tudy jede a tam, že je velké parkoviště. Ausgezeichnet! Za chvíli jsme přejeli Rýn, natřikrát, protože zrovna v těch místech byla obrovská vodní elektrárna a za řekou už bylo to námi očkávané parkoviště. Vypadalo takhle.
Jako na obrázku, na parkovišti nebylo živáčka a za kruhákem ani před kruhákem se stopovat nedalo. No, nebylo živáčka, přeci jen se z povzdálí ozývaly nějaké hlasy. Popošli jsme tedy směrem do prostoru parkoviště a za rohem stály dva kamiony a jejich řidiči si hlasitě povídali. Stál tam s nimi ještě jeden hošík a jak jsme se blížili, tak jsme rozpoznávali češtinu. No, češtinu ne, spíš ostravštinu, ale to je pořád skoro naše rodná řeč. Vzpomněli jsme si na Matthiase a jeho větu: „Češi jsou malí lidi, ale jsou všude.“ Jenže co teď? Přeci je nebudeme přemlouvat, děláme to neradi. Ale nohy nás nesly rovnou k nim a ústa mi mluvila úplně sama a to, co z nich vycházelo, bylo strašně sladké a lepkavé a omazávalo se to kolem úst obou kamioňáků, zejména toho s otcovským pudem. „Jen dva prstíčky k vám do kabiny strčíme a hned zase vystoupíme. Stačí nám první pumpa na dálnici.“ Asi v tom smyslu.
„Tož, vzit byzme vas mohli, stejnak na druhe pumpě končime.“ A už jsme strkali dva prstíčky do kabin kamionu, a na nich krosny a za nimi zbytky těla (co to ovšem je proti jejich 16tunovému nákladu). Nicméně, vlezli jsme si každý do jednoho, nezbývalo totiž, než se rozdělit. Věruška jela s tatínkem a synem Ríšou, já s osamělým jezdcem., znásilnění hrozilo tedy spíš mě. Jízda to ale nakonec byla velmi příjmená, protože v kamionu je pohodlí jak na masážním stole. Cestou jsme viděli dopady lokálního tornáda, které se Francií prohnalo pár dní před naší výpravou a zabilo tři lidi. Nu, spát venku už se nám nechtělo, ale připozdívalo se a Paříž byla stále ještě 470km daleko. Zatímco Ríša kreslil do památníku, tatíci se nám snažili chytit dalšího stopa. Museli jsme jim vysvětlit, že Holanďany nemusejí zkoušet, protože nikdy neberou. Kolem projíždělo nějaké další auto a Ríšův tatínek na něj počesku zakřičel, jako by hořelo: „Paříž?“ Kluk s holkou, kterým nebylo snad ani devatenáct, zastavili a vyděšeně koukali, co se děje? Než jsme jim to stačili vysvětlit, už jsme seděli na zadních sedačkách a mířili á Paris. A s čím jsme to vlastně jeli? S tímhle starým volkswagenem!
1 komentář:
Hezky pěkně. Jezdil jsem jednu chvíli docela často po Evropě a musím říct, že mezinárodní přeprava mě bavila i díky tomu, že jsem mohl brát třeba stopaře nebo stopařky. Samozřejmě vždycky ve vší počestnosti. Jen je škoda, že těch stopařů už ubývá. Na druhou stranu tomu ale docela rozumím, ona je to řehole a sehnat si svoz dneska není vůbec jednoduché. ;-)
Okomentovat