Včera jsme s Věruškou rozečetli román Émila Zoly, který se jmenuje Paříž. Začíná v bazilice Sacre Coeur na Montmartru a já teď tuším, že jste se lekli, že zase budu psát nějaký vyčtený cintáty a že se to zase nebude dát číst. Ba ne, usnuli jsme na třetí straně a to se ještě ani nestačili shrnout předchozí dva díly Zolovy trilogie. O ní tedy jindy. Dnešní článek je první pohlednicí z Paříže.
První imprese byly z noční cesty metrem. Jeli jsme ze severního nádraží (Gare du Nord) do stanice Oberkampf a odtud osm stanic do Porte de Montreuil. První zážitek: stanice pařížského metra jsou pár metrů od sebe, souprava se ani nestačí rozjet a už brzdí, přičemž v obou případech všechno strašně skřípe. Druhý zážitek: stanice Oberkampf, důkaz, že má Boris Vian ve svém Průvodci pravdu, když tvrdí, že to Napoleon přeháněl s tím přejmenováváním pařížských ulic a náměstí podle vyhraných bitev, které vedl převážně v Německu. V Paříži to opravdu praští přes oči a svým způsobem je to pro Němce neznalé historie pocit spíš vítězný, tedy opačný, než jaký ho chtěl malý velký imperátor v protivnících vyvolat. Třetí zážitek: stejně jako v Londýně a v Římě, pařížské metro má patinu, to nám v Praze chybí.
Druhý den ráno jsme se metrem vydali do stanice Châtelet, od níž jsme se rozhodli dojít k Louvru. Když jsme se vynořili z podzemí, mírně poprchávalo. Cestou jsme se hned v první ulici utvrdili ve dvou premisách, s nimiž jsme město přijeli poznávat. Že je Paříž metropolí umělců a že pařížská móda je vždycky o krok napřed před Evropou.
Žádné komentáře:
Okomentovat