Když začátkem devadesátých let vytřískal americký nakladatel na knihách Václava Havla spoustu peněz, obrátil se na prezidenta Jelcina, jestli by mu taky nemohl vydat knížku.
„Ale já nikdy nic nenapsal!“
„Vůbec nic? My bychom nějaké ty vaše poznámky upravili a uvidíte, že to bude bestseller.“ „Ale já fakt píšu jenom vzkazy svýmu šoférovi.“
„No sláva! Máme to! A bude se to jmenovat – Dopisy Volze!“
…
Šofér! Ten nejzbytečnější a nejprotivnější člen štábu, kterých jsem za víc než třicet let v televizi poznal nepočítaně. Existují samozřejmě čestné výjimky, ale sama profese „řidič osobního vozu“ a hlavně četnost jejího výskytu v socialistické společnosti mne vždycky okouzlovala. Ta neskutečná armáda haemorroidických nemakačenků kradoucích benzín a kšeftujících s čímkoli, důsledně ignorujících předpisy dopravní a společenské, zato však důsledně trvající na dodržování norem odborářských. Ten ideální materiál pro verbování práskačů a kandidátů tajné spolupráce. Jen tak mimochodem, měl jsem možnost poznat i šoféry kubánské televize a je to némlich to samý. Zkrátka – zhovadilost profesionálních řidičů osobních vozů je internacionální minimálně v zemích, kde se při Internacionále muselo stát v pozoru.
Tak píše v úvodu ke svému románu Volha známý producent, dramaturg a režisér Karel Hynie. To uznáte, že nešlo si tu knihu nekoupit, i když na druhou stranu, šoféři, které znám já, mají skoro do puntíku opačné vlastnosti. Aspoň tady se za těch dvacet let udála nějaká změna.
Žádné komentáře:
Okomentovat