Hiphop a novinařina se musí umět

Nedávno jsem se dozvěděl, že se v Kadani nic neděje. Napsal mi to jistý mladík a když jsem se ho ptal, co mu tady chybí, vylezlo z něj, že hiphop. Nasral mě. Tak jsem mu to napsal. Napsal jsem mu, že jsem na bandzone našel tři hiphopový formace v Kadani a všem jsem se ozval s nabídkou hraní - a ani jeden z nich neodpověděl. Napsal jsem, že když se ozval Lukáš z LAV, uspořádali jsme koncert na Střeláku se vším servisem. A že místo stěžování, že se tady nic neděje, by občas mohl zvednout prdel od facebooku a přijít s nějakým návrhem. Uklidnil jsem se tím a navrhnul schůzku. Jak už to tak bývá, sešlo z ní, ale zítra se mám sejít s nějakým jimým Mastrem of Ceremony, abych se o hiphopu dozvěděl něco víc. Docela se těším.

Pravda, Jirka T. mi ještě za mé kantorské praxe odevzdal seminární práci z angličtiny, kde jsem se na deseti stranách dozvěděl, kdo je Orion, Vladimír 518, kdo jsou to Indy & Wich, Peneři strýčka Homeboye a další, ale nikdy jsem je neslyšel dýl než pár vteřin. Není to můj šálek kávy, neposlouchám hiphop, nelíbí se mi, nejmíň ze všeho to, co se na něm má líbit nejvíc, a to texty. Ale chápu, že je to trend mezi mladými. Za mé generace to byl punk. Kdo nic neuměl, vzal kytaru a hrál punk, někdy se dokonce něco naučil a ti nejlepší ten styl dokonce dotáhli až mezi všeobecně uznávanou muziku. Kdo nic neumí dneska, rapuje. Pravda, když jsem se byl párkrát podívat v Orfeu na kroužku, tak tam moc pěkně rapovali mladí Cikáni. Jednomu, tomu nejtalentovanějšímu, jsem se ozval a nabídnul mu vystoupení. Zase bezvýsledně. Čekám tedy zatím marně, až mě nějaký mladý rapující básník oslní.

Dneska jsem si přečetl rozhovor s Jaromírem Bosákem v Pátku. Z toho jeho povedeného rozhovoru mezi poločasy namíchal nějaký DJ hiphopovou písničku. Aniž bych to tušil, poslouchal jsem tedy předchůdce hiphopu už v roce 1991. Rozhovor je moc pěkný a jedna věta z odpovědi na otázku o jeho vztahu k literatuře by se měla napsat na bránu fakulty žurnalistiky:

Čtení považuju za základ novinářské profese.

Kolik novinářů někdy četlo Vančuru, Čapka nebo Peroutku?

A kolik se jich považuje div ne za spisovatele! A kolik rapperů a dýdžejů se považuje za mistry muzinkanty! Asi by se divili, jak žil Jaromír Bosák, když praštil se školou - on si to, o čem oni stereotypně zpívají, prožil opravdu, a proto není nafoukaný.