Proč Hitler nenáviděl Židy

Existuje populární teorie, že Hitler začal nenávidět Židy ve chvíli, kdy po smrti své matky šel poděkovat rodinnému lékaři, který ji do poslední chvíle léčil, a místo odpovědi dostal účet. Ten lékař se jmenoval Eduard Bloch, byl to opravdu Žid a historka se snaží popsat jeden z předsudků tehdejší rakouské společnosti vůči Židům. Nicméně přání je zde zřejmě otcem myšlenky. Hitler mu totiž svůj dík mnohokrát opakoval a dokazoval i různými dary a protežováním. Bloch byl dokonce jediný Žid pod ochranou Gestapa v Linci, ne-li v Rakousku či celé Říši. Jiný Žid, Hugo Gutmann, zase navrhl pro Hitlera válečný kříž prvního stupně, který pak hrdě nosil i jako Vůdce. Oba zmínění Židé prchli před nacismem do Ameriky, onen lékař dokonce s Hitlerovou pomocí (ten druhý zase pobíral díky Hitlerovi armádní penzi i po zavedení norimberských zákonů).

Podívejme se do knihy Mein Kampf, která je opravdu tak zoufale napsaná, až je tím psychologicky poměrně čtivá. Zoufalosti původního slohu zřejmě odpovídá i český překlad, který zjevně neviděl žádný jazykový korektor, a tak je zde naprosto popřená interpunkce, o překlepech nemluvě.

Proměnu na antisemitu popisuje Hitler jako „nejtěžší proměnu vůbec“. Troufám si říct, že každého, kdo čte tenhle článek, někdy soužil trapný pocit, že nechápe, jak se Židé poznají a jak je tedy poznávali nacisti. Ani Hitler je zpočátku, dle svých slov, nerozeznal, vůbec si vlastně nebyl vědom toho, že jich po Vídni pobíhají desetitisíce, ve skutečnosti téměř každý desátý. Považoval je za Němce. Pak si občas všiml „zjevu v dlouhém kaftanu“. (47)

Na začátku kapitoly, jejíž konec je věnován Židům, se Hitler vysmívá domnělé sečtělosti ostatních a mluví o své čtenářské vášni a hlavně o své schopnosti číst správně! (33)
Proto nás překvapí, když se o pár stránek dál dozvíme, že jeho nenávist k Židům povstala z čtení novinových článků a antisemitských brožur (sic!!!). (46)

Jedna věc, která by za normálních okolností nutila k smíchu, ale protože stála životy miliony lidí, donutí snad každého člověka, který nenosí černou helmu a v ní hnědou náplň, k opravdovému nasrání. Hitlera totiž při těchto úvahách „trápila obava, aby se nedopustil bezpráví“. (47) Načež dochází k názoru, že Žid se pozná podle „zevnějšku, i když člověk přimhouří obě oči“ – „nejednalo se o žádné milovníky vody“, „později mi bylo někdy i zle ze zápachu těchto kaftanářů“, „k tomu ještě musíme přičíst jejich špinavé oblečení a málo rekovný vzhled“. (48)

„Ze starého světoobčana jsem se stal fanatickým antisemitou“. (52)

To, že sám Hitler vypadá ve skutečnosti jako prototyp sralbotky, což dokázal i útěkem před policií při pivním puči pár měsíců před sepsáním těchto svých řádků (čin, kvůli němuž jím pohrdl i jeho komplic generál Luddendorf), čtenáři vlastně nedojde.

Zároveň se Židy podrobí nenápadně kritice i samotný základ demokracie, totiž parlament – ten německý říšský označí za „nejslabší instituci a žvanírnu všech dob“ (46). A tím se čtenáři má do šedé kůry vetřít myšlenka že smrdutý Žid a prohnilá demokracie spolu bezprostředně souvisí. Pak do toho přimíchá marxismus a na závěr už mluví jako novodobý prorok:

„Věřím dnes, že jednám v duchu všemohoucího Stvořitele: tím, že se bráním Židovi, bojuji za dílo Pána.“ (53)

Nutno ovšem dodat, že Hitler ve Stvořitele a v Pána nevěřil. A tak jako mu nelze věřit v tomto, nelze mu samozřejmě věřit ani v jeho vysvětlení nenávisti vůči Židům. Spíš bych se přikláněl k názoru, že Hitler byl takovým Pejskem a Kočičkou, kteří se rozhodli vařit dort a tak do hrnce nenávisti s názvem Mein Kampf naházel, co se mu namanulo. Že se pak převtělil v Zlého psa, který si ten dort vyžral až do dna, to je další kapitola téhle odporné pohádky. A tu si povíme zase někdy příště.