Pamatuju si, jak Arnošt Lustig vyprávěl, jak k nim do cely v koncentráku přišel nějaký esesák a řekl mu, že když pozná, které oko má skleněné, tak ho nezastřelí.
„Tohle“ odpověděl Lustig.„Recht! Jaks to poznal?“ chtěl vědět komandant.
„Kouká se tak nějak lidsky.“
Před čtyřmi lety jsem byl na návštěvě v Praze na Vinohradech na oddělení onkologie a viděl jsem tam postel s cedulkou „Arnošt Lustig“ na pelesti. Byl zrovna někde na procházce, takže jsme se nepotkali. Rozečetl jsem tehdy Modlitbu pro Kateřinu Horowitzovou, myslím, že je na čase ji dočíst.
Žádné komentáře:
Okomentovat