Včera jsem ve vlaku mezi Kadaní a Prahou dočetl životopis Amadea Modiglianiho od Herberta Lottmana. Je to zvláštní, Lottman je uznávaný americký životopisec žijící ve Francii, jehož biografie Alberta Camuse je vyzdvihována jako první a nepřekonaná, ovšem v případě Modiglianiho mi přijde něco v nepořádku. V neposlední řadě je to už překlad, který jako mnoho nových knih, neprodělal ani základní korekturu, takže je plný překlepů a vynechaných písmen (např. důmů, papr, na do kostela), někdy dokonce zavádějících:
… stáli právě před holandským kostelem u náměstí Pizza Cavour…
Vyprávěl jsem Věrušce, že za mého jinošství jsem po nedělích hltal životopisy vydávané časopisecky ve sbornících s názvem Přemožitelé času. Každý životopis měl kolem čtyř stran hustě popsaných drobným písmem a poznal jsem tak během pár let nesčetné množství spisovatelů, malířů, skladatelů a vědců všech oborů. Jak strhující a zajímavý by byl Modiglianiho životopis na čtyřech stránkách! Herbert Lottman jich popsal 225. Jiskra života na nich uhasíná, bohémský život se stane námětem jen na stále opakovanou a různými lidmi různě zodpovídanou otázku, zda byl malíř alkoholik či ne (jak nemístné, jak ubohé!).
Přední francouzský odborník na Modiglianiho Christian Parisot prý odmítal Lottmanovi zpřístupnit některé prameny. Pravda je, že se v životopisu nedozvíme ani některé stěžejní věci, které se dozvíme i v encyklopediích, a nedočteme se ani o některých stěžejních postavách z malířova okolí. Pikantní je, že Parisot byl nedávno odsouzen ke dvěma letům žaláře za padělání kreseb Modiglianiho družky Jeanne.
Jak z mých jiných článků víte, snažím se dělat z knížek výpisky. Z knihy, která má naléhavý název Kníže Montparnassu, jsem s nimi nepospal ani jednu ápětku. Co stojí za ocitování jsou snad jen tři malířovy bonmoty.
V duchu maluju nejmíň tři obrazy denně. Ale proč plýtvat plátnem, když je nikdo nekupuje?
Jistý sběratel si u Modiglianiho objednal vlastní portrét, zaplatil předem a pak na něho dotíral, aby už začal. „Ten portrét je už hotový,“ řekl mu na to Modigliani, „zbývá ho jen dát na plátno.“
Jeden manželský pár si přál namalovat od Modiglianiho dvojportrét. Ten řekl, že bere deset franků za sezení a jeden na něco k napití. Bývalo normální malovat portrét na několik sezení, malíři se s portréty všelijak patlali. Modigliani jej namaloval za jedno sezení a ještě se stihl ožrat. Zákazníkovi se dílo líbilo, ale deset franků mu přišlo málo, a tak poprosil, jestli by se na díle mohlo ještě pracovat, „aby bylo trvanlivější, solidnější“. „No dobře,“ opáčil Modigliani, „jestli chcete, abych portrét zkazil, můžu na něm pracovat dál.“
Kdybych měl tedy hodnotit, Lottmanův životopis bych nikomu nedoporučil. Mnohem raději bych si přečetl deník Modiglianiho matky a malířovu korespondenci, než tento suchý komentář napůl vyschlých pramenů.
Jednu věc z malířova životopisu ovšem ještě zmíním. Tklivý je totiž příběh vztahu Deda (jak mu říkali rodiče, když byl malý) s Jeanne Hébuternerovou, židovského pobudy a křesťanské dívky z bohaté rodiny. Když se seznámili, bylo jim stejně, jako bylo při seznámení nám s Věruškou, Modiglianimu bezmála 33 a Jeanne 19. O rok se jim narodila dcera. Za další dva roky čekali další dítě. Modigliani zemřel na tuberkulózu těsně před jeho naroením. Jeanne dva dny na to, v devátém měsíci těhotenství, skočila z pátého patra domu jejích rodičů. Modigliani byl pohřben na hřbitově Pére Lachaise, Jeanne nechali rodiče pohřbít na hřbitově de Bagneux, kde byl před lety pohřben i Oscar Wilde. Stejně jako anglický básník byly však i její ostatky po deseti letech přeneseny na hřbitov Otce Lachaise, kde spočinuly vedle kostí velkého malíře.
Minulý rok v Paříži jsme Modiglianiho hrob minuli, tak aspoň víme, za kým se na krásném hřbitově vydat příště. Do včerejška jsme ale netušili, že na vlastní oči uvidíme originál svatebního slibu, který sepsal Modigliani v létě roku 1919, půl roku před smrtí. O pražské výstavě napíšu následně zvláštní článek.
Včera cestou zpátky důmů jsem si ve vlaku uvědomil, že by Věruška mohla Modimu taky sedět modelem, protože má modiglianovsky špičatou bradu a labutí krk. Těhotná je ještě krásnější než kdy jindy!
… stáli právě před holandským kostelem u náměstí Pizza Cavour…
Vyprávěl jsem Věrušce, že za mého jinošství jsem po nedělích hltal životopisy vydávané časopisecky ve sbornících s názvem Přemožitelé času. Každý životopis měl kolem čtyř stran hustě popsaných drobným písmem a poznal jsem tak během pár let nesčetné množství spisovatelů, malířů, skladatelů a vědců všech oborů. Jak strhující a zajímavý by byl Modiglianiho životopis na čtyřech stránkách! Herbert Lottman jich popsal 225. Jiskra života na nich uhasíná, bohémský život se stane námětem jen na stále opakovanou a různými lidmi různě zodpovídanou otázku, zda byl malíř alkoholik či ne (jak nemístné, jak ubohé!).
Přední francouzský odborník na Modiglianiho Christian Parisot prý odmítal Lottmanovi zpřístupnit některé prameny. Pravda je, že se v životopisu nedozvíme ani některé stěžejní věci, které se dozvíme i v encyklopediích, a nedočteme se ani o některých stěžejních postavách z malířova okolí. Pikantní je, že Parisot byl nedávno odsouzen ke dvěma letům žaláře za padělání kreseb Modiglianiho družky Jeanne.
Jak z mých jiných článků víte, snažím se dělat z knížek výpisky. Z knihy, která má naléhavý název Kníže Montparnassu, jsem s nimi nepospal ani jednu ápětku. Co stojí za ocitování jsou snad jen tři malířovy bonmoty.
V duchu maluju nejmíň tři obrazy denně. Ale proč plýtvat plátnem, když je nikdo nekupuje?
Jistý sběratel si u Modiglianiho objednal vlastní portrét, zaplatil předem a pak na něho dotíral, aby už začal. „Ten portrét je už hotový,“ řekl mu na to Modigliani, „zbývá ho jen dát na plátno.“
Jeden manželský pár si přál namalovat od Modiglianiho dvojportrét. Ten řekl, že bere deset franků za sezení a jeden na něco k napití. Bývalo normální malovat portrét na několik sezení, malíři se s portréty všelijak patlali. Modigliani jej namaloval za jedno sezení a ještě se stihl ožrat. Zákazníkovi se dílo líbilo, ale deset franků mu přišlo málo, a tak poprosil, jestli by se na díle mohlo ještě pracovat, „aby bylo trvanlivější, solidnější“. „No dobře,“ opáčil Modigliani, „jestli chcete, abych portrét zkazil, můžu na něm pracovat dál.“
Kdybych měl tedy hodnotit, Lottmanův životopis bych nikomu nedoporučil. Mnohem raději bych si přečetl deník Modiglianiho matky a malířovu korespondenci, než tento suchý komentář napůl vyschlých pramenů.
Minulý rok v Paříži jsme Modiglianiho hrob minuli, tak aspoň víme, za kým se na krásném hřbitově vydat příště. Do včerejška jsme ale netušili, že na vlastní oči uvidíme originál svatebního slibu, který sepsal Modigliani v létě roku 1919, půl roku před smrtí. O pražské výstavě napíšu následně zvláštní článek.
Včera cestou zpátky důmů jsem si ve vlaku uvědomil, že by Věruška mohla Modimu taky sedět modelem, protože má modiglianovsky špičatou bradu a labutí krk. Těhotná je ještě krásnější než kdy jindy!
Žádné komentáře:
Okomentovat