Jiří Trnka ilustroval dvě moje nejoblíbenější sbírky dětských veršů, Holanova Bajaju a Seifertovu Maminku. Možná kvůli těm obrázkům jsem před lety začal sám psát básničky pro děti. Tehdy jsem ještě žádné neměl. Teď se těším, až Julinka začne s experimentací a vokalizací (tahle dvě slova jí často říkám, tak doufám, že nepředběhnou mámu a tátu), protože tak nějak tuším, že přijde nová vlna inspirace. O tom ale psát nechci.
Jiří Trnka ilustroval i Procházkův román Ať žije republika. Těšil jsem se jako dítě, až se pročtu k dalšímu obrázku. Cyrila Vitlicha viděl Trnka takto:
Při čtení následujícího textu jsem se rozbrečel lidickými slzami.
Vzpomenu si, jak u nás v kuchyni seděl Vitlich a jeho žena. Měla prsty křečovitě spletené do sebe. Vitlich držel v dlaních klobouk.
„Rád bych ti, Cyrdo, pučil,“ říkal mu tenkrát otec a měl lítostivý obličej, jako by mu opravdu rád půjčil peníze. „Rád bych…, ale taky nevím, jak po letošním suchu zaplatím berňáku…“
Vitlich mžikal očima, dlouhou chvíli bylo ticho, pak mě otec uviděl, že stojím u zdi a poslouchám, co nemám. „Di do maštale!“ řekl mně. „Todle nejsou řeči pro tebe! Spočítej, kolik má kobyla žíní!“
„Oldřichu, proboha, vopravdu bys nemohl…?“ slyšel jsem ještě v síni Vitlicha. Protože jsem se samozřejmě zastavil, abych mohl poslouchat. Nechal jsem si pootevřeny i dvěře.
„Kaderka mě dá na buben, jestli mu nezaplatím dluh. Teďka dostane moji louku za pár babek… a všecko…!“
Někdo zevnitř přirazil prudce dveře, asi maminka. Už jsem neslyšel nic. Až v posteli, když jsem dělal, že spím.
Matka: Měl bys Vitlichovi pučit. Co bude dělat?
Otec: Mám sám co dělat. Copak mám, sakra, špórkasu?
Matka: Vitliška je marod. Potřebovala by špitál. Ježišikriste, to je život! Maminka plakala. Slyšel jsem ve tmě, že pláče.
Ale Kaderka se pak smál celým obličejem. Byl podzimní den plný měňavého slunce.
„Dvacet kaček!“ volá na notáře.
V proudu je dražba. Koná se na Vitlichově dvorku, je to dražba všeho Vitlichova majetku. Uvnitř domu i za plotem je plno zvědavých lidí.
„Dvacet poprvé, dvacet podruhé… Potřetí!“
Podávají Kaderovi stůl, staré židle, štokrlata, nízkou stoličku. Ukazuje, aby to hodili přes plot, tam stojí jeho čeledín u žebřiňáku, rozbíjí koupený nábytek sekyrou, háže dřevo po kusech do vozu. Není to úřední výkon, ale veřejná potupa, Kaderka se Vitlichovi mstí, nikdy se neměli rádi, třebaže jsou vlastně bratranci. Ale určitě hodně vzdálení, Cyril Vitlich se nikdy v ničem nafoukanému Kaderkovi nepodobal. Vyvedli ze stáje hubeného Vitlichova koně. U zdi stojí Cyril, vedle něho jeho žena, oba mají ruce svisle podél těla.
„Vyvolávací cena pět tisíc,“ řekne notář.
„Pět tisíc sto,“ volá Kaderka. „Do buřtů!“ volá se smíchem. Někdo se skutečně zasměje.
Tenkrát se zástupem lidí protlačil můj otec, zvedl chvatně ruku. I on měl přes všechno přátelství k Vitlichovi v očích touhu lacino se obohatit.
„Pět tisíc dvě stě!“ zavolal nahlas.
Všichni se k němu otočili. I já, neviděl mě. Dodnes ho vidím, jak stojí se zvednutou rukou, na Vitlicha se nedíval, viděl jenom jeho koně. Asi že to byla, měřeno penězi, výhodná koupě. Kaderka byl naprosto klidný.
„Šest,“ řekl stručně. Upřel na mého otce posměšné oči. Teď se sedláci smáli otci, jeho nemohoucnosti. Vitlichova žena už u zdi nestála, nikdo nezpozoroval, kdy odešla. Až pak někdo vykřikl:
„Vitliška se voběsila! Cyrile!“
…
A pak měla Vitlichová pohřeb. Čtvrtá pohřební třída nemá černý a zlacený vůz, ale fasuněk. Na prknech černé sukno. Rakev byla převázaná provazy, aby neslítla. Vůz táhne naše Julina, jdu vedle klisny, držím ji za udidlo, vedu ji do kopce kolem křížové cesty. Za rakví Vitlichové jsou všichni, kteří ji připravili do rakve…
Po čase na Tři krále Olin najde, když jde za černého vzadu, Vitlicha skoro zmrzlého ve sněhu. Tehdy mu zachrání život. Smrt najde Vitlich až na konci knihy. Procházka má talent děj vygradovat netradičním způsobem. Jen mě asi trochu mrzel dovětek o Julině, ten v knize ani ve filmu být nemusel. Naopak závěrečnou scénu (kterou už nemělo nic přebíjet!), kdy čtyři kluci „nepřátelé“ Olina poprvé v knize chytí a, místo aby ho zrubali a zkopali, tak ho všichni pomočí, považuji za geniální v její pointě – Olin na ně vytáhne prak a než do něj vloží šutrák, kluci zmizí za stodolou… ve vzteku vystřelí do hejna holubů na střeše a… jednoho sejme… Není to geniální podobenství?
Jak jste asi postřehli, už jsem viděl film s excelentním Zdeňkem Lstibůrkem v hlavní dětské roli. Film byl opravdu věrně natočen podle Procházkova textu, poznával jsem jej stránku po stránce. Mrzelo mě trochu, že větu, kterou jsem v minulém článku zvýraznil, Kachyňa vynechal. Zdála se mu moc plakátová? Nebo zasáhla cenzura? To by mě celkem zajímalo. Olinova otce hrál Vlado Müller a Vitlicha moc pěkně ztvárnil Gustáv Valach.
Jiří Trnka ilustroval i Procházkův román Ať žije republika. Těšil jsem se jako dítě, až se pročtu k dalšímu obrázku. Cyrila Vitlicha viděl Trnka takto:
Vzpomenu si, jak u nás v kuchyni seděl Vitlich a jeho žena. Měla prsty křečovitě spletené do sebe. Vitlich držel v dlaních klobouk.
„Rád bych ti, Cyrdo, pučil,“ říkal mu tenkrát otec a měl lítostivý obličej, jako by mu opravdu rád půjčil peníze. „Rád bych…, ale taky nevím, jak po letošním suchu zaplatím berňáku…“
Vitlich mžikal očima, dlouhou chvíli bylo ticho, pak mě otec uviděl, že stojím u zdi a poslouchám, co nemám. „Di do maštale!“ řekl mně. „Todle nejsou řeči pro tebe! Spočítej, kolik má kobyla žíní!“
„Oldřichu, proboha, vopravdu bys nemohl…?“ slyšel jsem ještě v síni Vitlicha. Protože jsem se samozřejmě zastavil, abych mohl poslouchat. Nechal jsem si pootevřeny i dvěře.
„Kaderka mě dá na buben, jestli mu nezaplatím dluh. Teďka dostane moji louku za pár babek… a všecko…!“
Někdo zevnitř přirazil prudce dveře, asi maminka. Už jsem neslyšel nic. Až v posteli, když jsem dělal, že spím.
Matka: Měl bys Vitlichovi pučit. Co bude dělat?
Otec: Mám sám co dělat. Copak mám, sakra, špórkasu?
Matka: Vitliška je marod. Potřebovala by špitál. Ježišikriste, to je život! Maminka plakala. Slyšel jsem ve tmě, že pláče.
Ale Kaderka se pak smál celým obličejem. Byl podzimní den plný měňavého slunce.
„Dvacet kaček!“ volá na notáře.
V proudu je dražba. Koná se na Vitlichově dvorku, je to dražba všeho Vitlichova majetku. Uvnitř domu i za plotem je plno zvědavých lidí.
„Dvacet poprvé, dvacet podruhé… Potřetí!“
Podávají Kaderovi stůl, staré židle, štokrlata, nízkou stoličku. Ukazuje, aby to hodili přes plot, tam stojí jeho čeledín u žebřiňáku, rozbíjí koupený nábytek sekyrou, háže dřevo po kusech do vozu. Není to úřední výkon, ale veřejná potupa, Kaderka se Vitlichovi mstí, nikdy se neměli rádi, třebaže jsou vlastně bratranci. Ale určitě hodně vzdálení, Cyril Vitlich se nikdy v ničem nafoukanému Kaderkovi nepodobal. Vyvedli ze stáje hubeného Vitlichova koně. U zdi stojí Cyril, vedle něho jeho žena, oba mají ruce svisle podél těla.
„Vyvolávací cena pět tisíc,“ řekne notář.
„Pět tisíc sto,“ volá Kaderka. „Do buřtů!“ volá se smíchem. Někdo se skutečně zasměje.
Tenkrát se zástupem lidí protlačil můj otec, zvedl chvatně ruku. I on měl přes všechno přátelství k Vitlichovi v očích touhu lacino se obohatit.
„Pět tisíc dvě stě!“ zavolal nahlas.
Všichni se k němu otočili. I já, neviděl mě. Dodnes ho vidím, jak stojí se zvednutou rukou, na Vitlicha se nedíval, viděl jenom jeho koně. Asi že to byla, měřeno penězi, výhodná koupě. Kaderka byl naprosto klidný.
„Šest,“ řekl stručně. Upřel na mého otce posměšné oči. Teď se sedláci smáli otci, jeho nemohoucnosti. Vitlichova žena už u zdi nestála, nikdo nezpozoroval, kdy odešla. Až pak někdo vykřikl:
„Vitliška se voběsila! Cyrile!“
…
A pak měla Vitlichová pohřeb. Čtvrtá pohřební třída nemá černý a zlacený vůz, ale fasuněk. Na prknech černé sukno. Rakev byla převázaná provazy, aby neslítla. Vůz táhne naše Julina, jdu vedle klisny, držím ji za udidlo, vedu ji do kopce kolem křížové cesty. Za rakví Vitlichové jsou všichni, kteří ji připravili do rakve…
Jak jste asi postřehli, už jsem viděl film s excelentním Zdeňkem Lstibůrkem v hlavní dětské roli. Film byl opravdu věrně natočen podle Procházkova textu, poznával jsem jej stránku po stránce. Mrzelo mě trochu, že větu, kterou jsem v minulém článku zvýraznil, Kachyňa vynechal. Zdála se mu moc plakátová? Nebo zasáhla cenzura? To by mě celkem zajímalo. Olinova otce hrál Vlado Müller a Vitlicha moc pěkně ztvárnil Gustáv Valach.
Žádné komentáře:
Okomentovat